Nebát se a neřvat

19. říjen 2005

Léto už je pryč, ale na některé věci z prázdnin a dovolených si ještě pamatujeme. Například tu, jak k restauraci na pláži dorazí česká rodina. Děti se vrhnou na skluzavky a houpačky. Protože ona zařízení ne vždy budí dojem, že jsou v souladu se směrnicemi EU o bezpečném dětském houpání a klouzání, sleduje český rodič každý pohyb dítěte s pozorností, jaké nedosahuje ani ochranka amerického prezidenta. A křičí.

Záhy dorazí rodina zápaďáků. Usedne ve vzdáleném rohu hospody a děti zápaďáčci se odeberou na atrakce, kde si počínají stejně divoce jako výchoďáčci. Zápaďáčtí rodiče poklidně sedí zády k dětem a jedí zmrzlinu. Tentýž ležérní styl v jejich chování vidíme na trajektech, na letištích i v ulicích.

Dětské hřiště v San Remu

Podobný duch vládne zřejmě i za zdmi domovů, jak zjistil značný počet českých au-pair. Zápaďáček buší hračkou do zrcadla, ale vynadáno dostane au-pairka, protože dítko okřikla. Proč my v Česku pořád na děti tolik řveme?

Je tu několik možností. Zápaďáci jsou bohatší, takže je nestojí tolik peněz a času prát zašpiněné dětské hadříky a dokoupit nové, dětmi zničené televize, počítače, koberce, hračky, talíře a knihy. A také mají au-pairky z chudších zemí.

Nejde však jen o prachy. Ona i ta společnost je jiná. Za něco může "totáč". Všeho kromě všeprostupující otrávenosti bylo málo a roztržené džíny sledovali mnozí rodiče s vražednými pocity. Čtyřka na vysvědčení budila dojem, že je žák navěky ztracen. Byl to život bez nabídnutých druhých šancí, proto ten stres. Ty vzorce zůstaly, i když se společnost změnila. Tak k čemu nám to je? Řev unavuje a okřikovaný si stejně rychle zvykne, takže je třeba dávky stupňovat.

Ano, "měkký styl" má úskalí. Plodí i lidi, kteří při demonstraci zapálí auto a pak se rozhořčí, když je policie žene vodním dělem. Ale co naděláme. Rozhodli jsme se kdysi pro Západ, možná naivní a tučný, ale ne tak šedivý a životem otrávený. Jako se kdysi bojovalo proti kapitalistickým přežitkům, mohly by dnes přijít na řadu ty komunistické. Kdyby žil Masaryk, možná by přišel s novým heslem: "Nebát se a neřvat."

autor: Jan Jandourek
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová