Návrat do pouště

Po nepříliš zdařilé inscenaci Koltesovy hry Boj černocha se psy před několika lety ve Stavovském divadle se francouzský soudobý dramatik vrací na pražskou scénu, tentokrát do Činoherního klubu dramatem Návrat do pouště. Nová průbojná dramaturgie Činoherního klubu uvedením této hry rozvířila pklidnou hladinu nejen mateřské scény, ale celého pražského divadelního života.

Návrat do pouště vznikl v roce 1988 jako předposlední dílo autora, který rok na to zemřel ve svých jedenačtyřiceti letech na AIDS. Snad předtucha blízké smrti vzkřísila v jeho paměti vzpomínky na dětství a pubertu prožitou v 60. letech v provinčním francouzském městě Mety. Koltésův otec, důstojník, se tehdy právě vrátil z alžírské války a její atmosféra vytváří pozadí dramatu. Podle autorových slov nebylo záměrem napsat hru o válce, ale o pocitech dospívajícího chlapce ovlivněných vnějšími událostmi. Dominantním tématem je tak trochu ibsenovský nebo bernhardtovský rozpad jedné rodiny obnažený návratem sestry továrníka Adriana Matyldy do rodného domu. Definitivní podoba dramatu byla inspirována autorovým překladem Shakespearovy Zimní pohádky - autor posílil pásmo fantastiky (přízrak Adrianovy ženy). Bavilo ho provokovatdiváky, a proto hledal způsob, jak žonglovat s reálnými a mytologickými motivy.

Hostující režisér Roman Polák, kterého známe z pozoruhodných čechovoských inscenací brazislavského souboru Astorka-Corso, obsadil do role Matyldy Emílii Vašáryovou, která interpretuje svůj part slovensky, aniž by tím byla narušena kompaktnost inscenace (hraje se v mluvném překladu Kateřiny Lukešové). Za to vděčíme+ blízké příbuznosti obou našich jazyků. Matylda Vašáryové má mnoho tváří, od hašteřivé a arogantní, útočné a nenávistné až po osamělou stárnoucí ženu, která svým večerním monologem vzbuzuje účast diváků. Je to mistrovský výkon, který by si zasloužil nejvyšší ocenění v Radokově soutěži nebo Cenu Thálie.

Totéž platí o jejím protihráči, bratrovi Adrianovi v podání Petra Nárožného, despotickém, agresivním, intrikánském, chamtivém i slabošském, až komickém ve stylu Moliérova Harpagona. Z dalších hereckých výkonů nám utkví služebná Barbory Hrzánové, která se pokusí hasit každý oheň hádky, a naivní silácký Dadákův Matěj, Adrianův syn, který se snaží vprostit z otcovy kurately třeba i tím, že chce bojovat v alžírské válce (ve vztahu Adriana a jeho syna autor evokuje vlastní zážitky).

Scéna Jana Závarského představuje zeď s oknem, za nímž se pestří exotické květiny zahrady, která odděluje Adrianův a Matyldin dům od vnějšího světa. Její temnou barvu jednou vystřídá červená jako působivé pozadí pro Matyldino křeslo.

Myslím, že Koltésova hra přivede do hlediště Činoherního klubu především mladé diváky, ktří cítí nedostatek současných textů. A byli to právě mladí lidé, kteří v šedesátých letech zaplňovali hlediště tehdy čerstvě narozeného Činoherního klubu.