Nástrahy lásky
Audrey Tautouová na sebe upozornila dětsky hravou kreací v Amelii z Montmartru, ale od té doby jen prokazuje, že v podřadných, málo inspirativních úlohách stěží může zopakovat někdejší úspěch. Dokládá to i snímek Má mě rád, nemá mě rád, který se nejprve tváří jako milostný příběh neopětované lásky a poté se mění v záznam vražedné psychopatické posedlosti.
Režisérka Laetitia Colombaniová se pokusila sloučit dva oblíbené postupy, mnohokrát již v dějinách kinematografie vyzkoušené - jednak "zmnožené" vyprávění téhož příběhu různými aktéry, jednak subjektivní náhled psychicky nemocného jedince na dění kolem sebe, zprvu prezentovaný bez jakýchkoli známek vyšinutí (což proslavil zejména Hitchcock v Psycho, ale také Polanski v Hnusu apod.).
Jenže uhlazený zevnějšek tohoto vyprávění ze všeho nejvíce odkazuje k nicotnosti sledovaného příběhu, v němž selhává jak nutná uhrančivost v rozkreslení hrdinčina světa, přeplněného fiktivními vztahy, tak napětí plynoucí z narůstajícího ohrožení nic netušící oběti. Převažuje okouzlené obhlížení chorobné závislosti na člověku, jenž vůbec netuší, v jaké situaci se ocitl. První, dívčina verze, líčí tesknou romanci o lásce důvěřivé, sebeobětavé Angeliky (Tautouová) k aktraktivnímu ženáči, úspěšnému lékaři Loikovi (Samuel le Bihan), jenž ji začne ignorovat, jakmile se jí nabaží. Druhý pohled, patřící vyvolenému muži, roztěkaně čerpá z detektivních klišé o záhadných hrozbách, které ovšem nefungují, ježto "pachatel" je diváku předem znám.
Zatímco dívčinu "povídku" můžeme považovat za subjektivní, neboť důsledně ponechává jako jedinou rovinu její nazírání, v případě Loikovy verze již bylo zřejmé, že totéž řešení nelze aplikovat. Subjektivitu nahrazuje "objektivní" pohled na tápajícího hrdinu. Tento dramatický předěl se nutně odráží na celkové kompozici celého příběhu. Zejména události spojené s Loikem, které jsme společně s Angelikou dosud pozorovali zpovzdálí, nezískávají novou podobu.
Samotný střet skálopevně vyznávaného bludu se skutečností však nakonec není realizován protagonisty samými, spíše probleskne ve vedlejším motivu dívčina platonického obdivovatele Davida, u něhož zvláště patrně vystupuje protiklad v odlišném vnímání téže situace: viz jeho dva konflikty s Loikem, kdy jakoby mstí - z jeho pohledu - Angeličino ponížení. Poprvé celou situaci nazíráme skrze "Angeličinu rovinu" a jsme ochotni Loika považovat za bezectného svůdníka, zatímco podruhé, jsouce již nad vyprávěným příběhem, prožíváme osudový omyl, který ani lékař, ani žárlící mládenec dosud neprohlédli.
Film Má mě rád, nemá mě rád můžeme považovat za doklad výrazově rozmělněného psychothrilleru, který se orientuje na dojemné, bezmála nostalgizující prvky v příběhu jedné velké, byť neopětované lásky. Závěrečná scéna opravdu připomíná parodii obdobných výjevů z filmů o Růžovém panterovi, kde z blázince odchází nepříčetný nadřízený vždy zmatkařského komisaře Clouseaua. Když údajně vyléčenou Angeliku, která před lékaři uznává, že žila v bludech, propouštějí z psychiatrické léčebny, záhy se vyjeví, že léky vůbec nepolykala...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
