Nastavované kaše aneb Dvě nové (pro)hry Národního divadla
Když Josef Kovalčuk nastupoval do čela činohry Národního divadla, jedním z jeho významných předsevzetí bylo iniciovat tvorbu nových českých her. Zatímco až do loňského roku byl chvályhodný záměr naplňován tu více, tu méně zdařilými opusy zkušených autorů, dvě novinky mladých dramatiků, které se na scéně Stavovského divadla představily v těsném sledu za sebou letos na jaře, jsou zjevným nezdarem.
Rodinné sídlo třiatřicetiletého Zdeňka Jecelína má přitom nosný základní nápad: tzv. Noví Rusové se snaží navázat na životní styl šlechty za cara Alexandra I. Jejich snaha má svůj hravý moment (když se navléknou do dobových kostýmů a pořádají ples jako vystřižený z Vojny a míru), nese v sobě estetiku trapnosti (skrze jejich hru prosvítá celková devastace postkomunistické společnosti) a je vyživována mafiózní ekonomikou. Prolínání těchto tří aspektů je vstřícné k dramatickým situacím a umožňuje vytvářet dramatické napětí. Dramaturg Jan Hančil bohužel nedokázal autora vést k tomu, aby v zájmu tohoto napětí syžet pročistil, výrazněji jej opřel o konflikty mezi čtyřmi mladými protagonisty příběhu a zbavil "zbytečných" postav a groteskních figurek, které smysl příběhu převážně jen kadeřaví a činí z něj nastavovanou kaši. Režisér Ivo Krobot, okouzlen všemi zbytnými vnějšnostmi, je pak navíc ještě spektakulárně rozvedl. Na vedení herců mu už nejspíš příliš času nezbylo - jinak by například Viléma Udatného v roli hlavního hrdiny Andreje jistě zbavil jeho výrazových stereotypů.
To Ondřej Pavelka coby režisér Švejkova vnuka dokázal kvalitní momenty frašky dvaatřicetiletého Luboše Baláka vyhmátnout a scénicky realizovat lépe. Žel, takových momentů obsahoval text podstatně méně než v prvním případě. Retardovaný hospodský štamgast Ištvánek coby údajný Švejkův vnuk, proměněn reklamní agenturou v politický idol nadcházejících voleb - a také v nich vítězí, příběh, jenž by možná vydal na hodinový kabaret v komorním prostředí, je na velkém jevišti rozkynut do útrpných dvou a půl hodiny. Vladislav Beneš sice dokázal vytěžit z titulní role maximum a ve snaze upevnit vazbu mezi dobrosrdečným primitivem a Švejkem dokonce navázal na dikci, kterou jeho filmové podobě propůjčil Rudolf Hrušínský, nicméně s mnohoznačností, které této archetypální figuře vdechl Hašek, pracovat nemohl. Balákův ideální politický vůdce je totiž stejně plochý jako volební billboard, na němž se ve filmových dotáčkách usmívá. I když se režisér snažil všelikými umnými grify tuto další nastavovanou kaši učinit lahodnější, dotočené volební spoty frašce nepomohly, samy o sobě hezké a ironické písničky Mikiho Jelínka jí nedodaly hlubší dimenzi a Pavel Landovský v roli šéfa reklamní kanceláře ji neučinil šťavnatější, ale spíš trapnější. A tak jediným momentem, kdy se divák mohl opravdu od srdce smát, byla scéna, při níž před televizními kamerami vůdcové tří politických stran (P.Pelzer, R.Stärz a B.Navrátil tu názorně předvedli, že není malých rolí) vyprávějí o voze, zatímco Ištvánek o koze. Zde hra dostala příchuť hořké komiky, s níž je český volič důvěrně obeznámen. Kvůli ní však nemusí chodit do divadla, stačí zapnout televizi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
