Narušovat, rozbíjet i rozvíjet český kontext. Šéf Galerie Rudolfinum Petr Nedoma bilancuje 100 výstav

Ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma

Jubilejní 100. výstavu pořádá v těchto dnech pražská Galerie Rudolfinum. Krištof Kintera představuje Nervous Trees. Poslechněte si rozhovor s ředitelem pražské kunsthalle Petrem Nedomou.

„Nervous Trees“ Krištofa Kintery završily jednu etapu práce prvotřídní české galerie. Jak těžké bylo rozjet pět let po revoluci projekt kunsthalle? A kam míří teď? I o tom v ArtCafé mluvil historik umění, kurátor a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma.

Do čela galerie byl Petr Nedoma jmenován v prosinci roku 1993. Uspěl tehdy s koncepcí takzvané kunsthalle, tedy galerie zaměřené nikoli na vytváření sbírek, ale na prezentaci současného, především zahraničního umění. Petr Nedoma v ArtCafé vysvětlil:

Galerie Rudolfinum

„Bylo mi jasné, že v Čechách je potřeba vytvořit instituci, která nebude zaměřená jen dovnitř, do našeho vnitřního světa, ale bude přinášet podněty a informace zvenčí. Přivážet zahraniční umění do českého kontextu a tento český kontext narušovat, rozbíjet, rozvíjet – to byl můj cíl.“

Novou galerii v centru Prahy budoval na začátku 90. let „na zelené louce“. Doba mu dávala neobvyklou svobodu v koncepčním a uměleckém směrování galerie, ale překážky mu od počátku kladly finance.

„V počátcích naší činnosti jsme si nemohli dovolit přivézt ze zahraničí téměř nic. Byli jsme bezejmennou galerií z východu, galerií bez minulosti, což nám situaci neusnadňovalo. Dnes, po 24 letech práce, se galerie může prezentovat stovkou výstav, které nám otevírají dveře prakticky kamkoli.“

Vnášet do společnosti témata, která nejsou jen umělecká

Práce galeristy se podle Petra Nedomy nedá oddělit od širšího společenského kontextu. V ArtCafé se zamýšlel i nad tím, jak se Galerii Rudolfinum dařilo reagovat na pohyby a stěžejní témata doby, jak moc výstavní činnost galerie rezonovala v české společnosti.

„Těžko mohu hodnotit, jak společnost přijímala to, co jsem dělal, zda se mi dařilo vnášet do společnosti aktuální témata. Často jsem prosazoval věci, o nichž jsem věděl, že úplně nerezonují, a přesto jsem do toho šel.“

„Chtěl jsem vytvářet protiváhu určitým tendencím českého uměleckého světa, který se často orientuje jedním směrem. Měl jsem a stále mám ambici vnášet do společnosti témata, která nejsou jen umělecká. Výtvarné umění totiž chápu hlavně jako prostředek komunikace.“

Jak zlomit prokletí fotografie

Během 24 let Nedomova působení galerie představila řadu předních osobností současného výtvarného umění. Mezi jinými Bettinu Rheims (2001), Neo Raucha (2007), Damiena Hirsta (2009), Herberta Tobiase (2010), bratry Chapmany (2013) nebo Rogera Hiornse (2015).

Kromě tradičních výtvarných forem se galerie od počátku soustavně věnovala i moderním médiím jako je fotografie, videoart nebo film. Významnými v tomto kontextu byly například samostatné expozice Cindy Sherman (1998), Nan Goldin (1999), Ivana Pinkavy (2004), či Shomei Tomatsu (2007).

Galerie ale pořádala i tematicky zacílené fotografické expozice. Například výstavu „Podivné nebe“ zaměřenou na současnou čínskou fotografii (2003) nebo retrospektivu věnovanou vývoji české fotografie (2004).

Významnou roli hrál i videoart, například v podobě výstavy „Tváře“ z roku 2012. „Videoart jsme do našeho výstavního programu zařadili už koncem 90. let. Co se týče fotografie, snažil jsem se v podstatě zlomit její prokletí. V Česku se v 90. letech vedly především technické diskuse o vývojkách, o fotografii se neuvažovalo jako o výtvarném umění. Snažil jsem se ji proto vřazovat do širšího kontextu, což už dnes naštěstí není potřeba.“

Přestože prioritou galerie bylo představovat v Praze především současné zahraniční umění, v Rudolfinu se od počátku objevovala i tvorba českých umělců. Například Václava Stratila (1994), Jiřího Davida (1995), Vladimíra Škody (1995), Viktora Pivovarova (1996), Zbyška Siona (1996), Petra Nikla (2000), Františka Skály (2004/5) nebo Jiřího Sopka (2007).

Jubilejní, stá výstava Krištofa Kintery navazuje podle Petra Nedomy právě na tuto tradici. „Kintera byl do jisté míry náhoda. Věděl jsem ale, že stou výstavu české galerie chci oslavit výstavou českého umělce. Kintera je součástí i pokračováním ne zcela přesně vykonturované řady, ve které se v kontextu převážně zahraničních výstav snažíme představovat české umělce. Tato výstava zafungovala způsobem, jaký nikdo z galerie nečekal. Už jsme přivítali sto tisícího návštěvníka.“

Ven z hradu aneb Co přijde po Kinterovi

Na české umělce galerie nezanevře ani v nadcházejícím období, v tuto chvíli už se připravuje například výstava Petra Písaříka. Dominanty dalšího směřování Galerie Rudolfinum ale budou podle Petra Nedomy spočívat jinde.

„Budeme se i dál snažit přivážet do Prahy co nejzajímavější umění, co nejzajímavější umělce. Naším hlavním cílem ale bude vyjít ven z galerijních prostor. Galerie Rudolfinum byla 24 let uzavřena v poněkud nepřístupné budově, která má charakter nedobytného hradu. A my jsme si vědomi, že je to bariéra.“

„Nyní čekáme, až bude zrekonstruováno Palachovo náměstí. Na jeho nově upravené ploše chceme prezentovat například sochy nebo projekty pracující s tancem či hudbou. Pokračovat budeme i v projektu ‚Kino Rudolfinum‘, kde chci vytvořit novou dramaturgickou řadu zaměřenou na „lens-based art“ – tedy umění založené na čočce (videoart, filmy, fotografie).“

„V Malé galerii chci rozvinout kontrastní výstavy k těm, které jsou nahoře, a edukativní formou tyto souvislosti vysvětlovat. Přemýšlíme i o tom, že bychom paralelně vedle sebe dělaly dvě výstavy, které by spolu nesouvisely a vytvářely by určitý kontrast.“