Narcis a miazma. Pach a společenské představy 18. a 19. století

Corbinova práce se skládá ze tří rozsáhlých kapitol, předmluvy a závěru. Je vybavena kvalitním vědeckým aparátem včetně rejstříku. Autor vychází z vysvětlení geneze přírodovědeckého bádání, které studiem složení a vlastností vzduchu položilo nezbytné základy k pochopení a analýze vůní a zápachů. Oba jevy jsou vždy atributy nějakého významnějšího fenoménu, skutečnosti, předmětu, a tak se Corbin odvážně pustil do analýzy "pachu chudoby", "vůně domova" či "pachu velkoměsta". Zvýšení vnímavosti k vůním a pachům dává do souvislosti s prohloubením lidské sensibility, která v západní Evropě spadá do druhé poloviny 18. století a ve století následujícím se prohlubuje. Do tohoto období patří nejen doslovný zvrat v kulinářských zvyklostech, ale například i odklon od parfému živočišného k parfému rostlinného původu.

Obal knihy Narcis a miazma|foto: www.kosmas.cz

Levandule a rozmarýn, vyhledávané vévodkyněmi a markýzami na sklonku starého režimu, se ve světě vůní stávají trvalkami. Být čistý je od této chvíle známkou určitého sociálního postavení, vzdělání, později i občanského uvědomění. Autor si všímá rovněž určité - řekněme ontogeneze - vnímání pachů, "jež vede přes nakyslý zápach mléčné stravy k pachu poněkud méně kyselému či spíše do sladka, tedy k pachu senility" (s. 43). Změny v hodnocení toho, co cítíme, souvisí s klimatem, rasou, geografickou příslušností (připomeňme stereotypní odpor Angličanů k pachům údajně nečisté Francie), souvisí rovněž s profesí, pohlavím a sociálním postavením.

Je škoda, že v knize chybí doslov editora či alespoň vydavatelská poznámka, která by začlenila Corbinovu práci do kontextu evropského bádání a vysvětlila některé souvislosti, které - obávám se - nemohou být našemu čtenáři, a to ani poměrně zasvěcenému - jasné: uveďme především české rozpaky nad slovem miazma, označujícím škodlivé výpary, které ve Francii neupadlo v zapomnění, zatímco v českém prostředí se neužívá. Málo srozumitelné je také samozřejmé poukazování - a to na několika místech - na výzkumy Daniela Rochea, o kterých se v našem prostředí téměř nic neví. Pokud snad naznačuje absence této původně české kapitolky určité rozpaky nad oprávněností vydání podobného díla, pak rozhodně nejsou na místě: je třeba opět zdůraznit, že Corbinův přes dvacet let starý spis je užitečný, a ačkoli zahraniční bádání učinilo v daném tématu opět krok kupředu (připomeňme například práce Georgese Vigarella, přeložené do němčiny i angličtiny), není rozhodně zastaralý.

Značné rozpaky jsou však na místě především nad mimořádně nekvalitním překladem, který je nepřesný (viz překlady cizích slov ve francouzském textu), nedbalý (viz nedůsledné skloňování cizích jmen, užívání výrazů obecné češtiny, ačkoli Corbin užívá výhradně spisovného jazyka). Na několika místech je překlad tak špatný, že zastírá skutečný smysl Corbinova diskursu. Je to smutné, nejen jako projev neumětelství a neúcty k práci renomovaného historika, ale i proto, že nesporná prestiž nakladatelství Argo je založena jak na kvalitním edičním plánu a hezky upravených publikacích, tak na kvalitních překladech. Věřme, že překladatelský "um" Lenky Kolářové zůstane odstrašující výjimkou.

Recenze profesorky Mileny Lenderové

Literární matiné je pořad, který na svých vlnách vysílá ČRo České Budějovice. Internetovou podobu celého pořadu najdete zde.