Náměstí hrdinů v plném lesku Na zábradlí

"V Rakousku musíš být buď katolíkem nebo nacionálním socialistou," říká jedna z postav a sám název hry odkazuje k frenetickému oslavování Hitlera Rakušany po připojení jejích státu k Německu. Ohlušující aplaus, jímž 15. března 1938 vítali na vídeňském Náměstí hrdinů svého Vůdce, zní v uších Hedviky Schusterové i po padesáti letech, když se spolu s dalšími členy své židovské rodiny (třetí říši přežili v Anglii) vrací z pohřbu manžela do bytu, jehož okna vedou právě na Heldenplatz. Její muž, vysokoškolský profesor, spáchal kvůli stále dusivější politické, společenské a kulturní atmosféře Rakouska sebevraždu.

Bernhardovo Náměstí hrdinů na svéně Divadla Na zábradlí|foto: Divadlo Na zábradlí

Společnost odmítající se vyrovnat s vlastní minulostí - to je na první pohled téma, které činí Bernhardovu poslední hru aktuální i pro nás. Zřejmě i proto dramaturgyně Radka Denemarková a Ivana Slámová škrtly z překladu Tatjany Langáškové pasáže postihující specifické rysy rakouského marasmu a ponechaly ty, jež lze aplikovat také na naši současnost. Přesto však myslím, že hostující režisér Juraj Nvota dobře učinil, když pro bernhardovskou poetiku příznačné litanické promluvy hrdinů formoval tak, aby více než jejich prvoplánová témata byly akcentovány vztahy mezi postavami. Detailně propracovaná výstavba jazykových sdělení tvoří základ, na němž interpreti budují přesvědčivé, živě působící figury s groteskními rysy a zároveň demonstrují, jak jsou jejich vzájemné vztahy deformovány tlakem společnosti postižené xenofobií, antisemitismem a duchamornou malostí. O tíživé atmosféře se díky tomu nejen hovoří, ona je zároveň na scéně evokována. Nejskvěleji snad již v prvním jednání, ve kterém hospodyně (Marie Málková) a služebná (Natálie Drabiščáková) nedělají nic, než jen poklízejí šaty zemřelého. Kolika významovými rovinami však dokázaly obě herečky nasytit i takový prostý úkon, jako je skládání košil! Marie Málková v roli paní Zittelové podle mého názoru dokonce překonává výkony, za něž v posledních letech již dvakrát obdržela cenu Alfréda Radoka.

Ve druhém a třetím jednání s obdobnou hereckou bravurou buduje Jiří Ornest postavu profesora Roberta Schustera. Ten na rozdíl od svého mrtvého bratra nikdy proti ničemu neprotestoval. "Vždy jsi špatně viděl a slyšel," vyčítá mu jeho neteř Anna, kterou Magdalena Sidonová obdařila energií a citlivostí, jež se s neurotickým leskem odráží od pasivity Olgy - další dcery zesnulého (Petra Špalková). Robertova rezignace je v Ornestově podání jen vnější slupkou, kterou proráží sarkasmus a ironie bonvivána, mentálně robustnějšího a nepochybně i radostnějšího, než byl jeho bratr. Scénu pohřební hostiny obohacují kreace Jorgy Kotrbové coby paní Liebigové. Nejtragičtější postavou příběhu je žena zemřelého, jíž stále v uších hřmí ovace Vídeňáků vítajících Hitlera. Zuzana Bydžovská ji vykreslila jako přízračnou zlomenou bytost, z níž prchá život.

Marie Málková podává ve hře jden ze svých nejlepších výkonů|foto: Divadlo Na zábradlí

Pozoruhodná inscenace, v níž dále vystupují David Švehlík, Igor Chmela a Hana Kašparová, možná oslabila politický patos bernhardovy "dramatické závěti", zároveň však upozornila, že destrukci a nicotu společnosti zanášejí totalitní politické proudy přes narušené vlásečnice mezilidských vztahů.