Náladové volby

18. říjen 2017
02741962.jpeg

V pátek a v sobotu mají proběhnout nejvýznamnější volby od roku 1989. Důvodů, proč se to říká, je spousta, ten nejčastěji uváděný je, že výsledek voleb může radikálně překreslit politickou mapu České republiky.

Nesystémové strany jednoho člověka (ANO, SPD), tvářící se jako lidová hnutí, mohou získat hodně přes třetinu hlasů. Když se k tomu přičte protestní kritický proud reprezentovaný piráty, je politická mapa téměř většinově zaplněna subjekty s nulovou tradicí systematické politické práce ve stranických strukturách.

To by ještě nebylo nic významného, protože všichni víme, že politika jako určitá struktura fungování společnosti si nakonec o nějakou systémovost řekne. Že i nesystémové „strany“ síla peněz a mezinárodního fungování dotlačí k tomu, že se zformují dle starých stranických předloh, proti nimž bojovaly. Že tedy všechna hnutí končí jako víceméně rigidní struktura, jakmile se chopí moci a začnou tuto moc aplikovat. Je to železný zákon dějin, zákon proměny žraloka v nehybnou velrybu ležící na mělčině, zákon, z něhož se nevymaní piráti, ANO ani nikdo jiný.

Překreslení politické mapy Česka není v tomto smyslu tak významné, protože i v politice probíhá neustálý boj mezi starým a novým a v tomto boji nakonec vždy vítězí tendence ke kamenné uspořádanosti, k umrtvení. To, že momentálně prožíváme vlnu nového silného větru, nemění nic na tom, že brzy dojde k novému zkamenění. Připustíme-li si tedy významnost a mimořádnost přicházejících voleb, pak musí spočívat v něčem jiném než v pouhém přemalování ideologických hranic a ve změně barevnosti politické mapy republiky.

Přicházející volby jsou odlišné − výjimečné, mimořádné, jak kdo chce − v něčem jiném. Jsou to první volby po roce 1989, v nichž se zcela mění politický diskurz. Tedy nikoliv pouze mapa či rozložení a pojmenování politických sil, ale i způsob vykazování politických pravd. Mění se způsob, jak o politice přemýšlíme, co od ní žádáme, jak se na „politično“ ptáme, jak ho zobrazujeme, co z něj vylučujeme, co do něho naopak zahrnujeme. Na první pohled se zdá, že předvolební kampaň probíhá stejně jako v minulosti: plakáty, videa, reklamy, televizní diskuse. Uvnitř tohoto předvolebního divadla ale rezonuje jiný typ rozpravy, než jakou jsme vedli ve volbách během 90. let a v nultých letech nového tisíciletí.

Počáteční bitva přísně oddělených ideologií − o ideje kdysi šlo − se časem měnila v souboj konkrétních politik. Posléze v bitvu přijatelných či méně přijatelných osobností, které se ucházejí o místo prvního ministra; osobností, které sice nesou výrazně ideologický nátěr, jež však bojují o důvěryhodnost, nikoliv primárně o vítězství idejí, jež se v běhu politických jednání snadno smění za vliv. Stále ale rozhodoval politický rozum. Dnes se už nebojuje o ideje či o důvěryhodnost, nýbrž o sdílení nálady. O emocionální splynutí s někým, do koho si promítneme pocity nespokojenosti a bezmocnosti, ztracenosti v současném složitém světě. Hlavní proud politické energie, zdá se, už nepotřebuje tradiční racionalitu posuzování programu, politického manifestu či plánu. Politický rozum se ve většině neřídí argumentací a zvažováním reálnosti slibovaného; vystačí si se sdílením nálady, která nese lidi s iluzivním přesvědčením síly osobního uznání k volebním urnám. Jedno už, zda tuto náladu nese heslo „Yes, we can“, nebo příslib nové velikosti národa („Great“), principiálně jde o totéž.

Politická rozprava se scvrkla do emocionální přetlačované, vypadla z ní „racionalita rozvažování“. Zůstala logika naladění a síly vnucovaného zážitku společného, jemuž se pak vznešeně říká protest. Přicházející volby budou první, jež se v centru boje obejdou bez ratia. A tedy i bez podstatných otázek, které jsou dnes přebity vnitřním rozechvěním emobublin. Úkolem vítězů bude z této emocionální kaše vytvořit něco smysluplného. Úkolem poražených najít cestu, jak v době emocionální vrátit do politické hry rozum. Ne ten „zdravý“, jehož je v emocích teď všude dost, ale ten, co v pravidlech svého řízení platí pro všechny. Naladit se, rozehřát, ano, ale hlavně − myslet!

Psáno pro Hospodářské noviny