Naivní krvák pro povrchní publikum?!

Oči královského syna Kunály učarují jeho nevlastní matce, Kunála ji odmítne a odejde do ústraní. I tam ho však dostihne msta nevlastní matky, která získá královskou pečeť a vydá rozkaz vyrvat Kunálovi oči. Kunála poslechne, odmítá vzpouru, smiřuje se s osudem. Zde události v plzeňské dramaturgické úpravě (natolik zásadní, že by bylo fér o ní alespoň napsat pár slov do programu!) končí, ze třetího aktu zůstal jen orchestrální doprovod, téměř dvacetiminutová hudební plocha, kterou je možno chápat jako pohled do Kunálova vnitřního světa. V závěrečném monologu Kunála hříšnici odpouští - a vrací se mu zrak.

Miroslav Kopp a Valentina Čavdarová v Ostrčilově opeře Kunálovy oči|foto: archiv Divadla J.K.Tyla

Opět tedy dílo hluboce lidské a etické. Režisér Jiří Pokorný jako by se ovšem bál vážného zamyšlení nad činy a smýšlením člověka, niterného příběhu o pokoře a odpuštění, který neokázale vypráví Ostrčilova hudba. A který též neokázale, ale působivě zprostředkovává orchestr řízený Petrem Kofroněm i sólisté, především Miroslav Kopp, zpívající Kunálu sice již ne v plné hlasové formě, ne vždy zcela zřetelně, ale zato s vnitřní silou a pochopením.

Režisér zřejmě vidí Ostrčilovu operu jako naivní krvák. První akt nechal sehrát jako loutkohru ve vestavěném divadélku (zpěváci v černém odění stojí na bocích jeviště), poněkud triviální, občas s rádoby vtipnými gagy (královna se vznese do výšky a spadne do křoví). Události druhého aktu se odehrávají v levé části jeviště v jakémsi studiu, oblečení a líčení sólistů odkazuje k orientálnímu divadlu, pózy již méně, v pravé části dění na obrazovkách sledují civilně odění "dnešní lidé", jak je režisér vidí: apatičtí televizní diváci chroupající brambůrky, rozvalení na pohovkách a křeslech. Z letargie je probudí až hlavní "senzace" - rvaní očí doprovázené nechutným mlaskáním. Orchestrální plochu režisér "oživuje" barevnými světelnými proměnami látkou orámovaného jeviště: ostrými střihy, pro oči náročným, až bolestným míháním světla. Ze závěrečného očistného monologu si tropí legraci: technik Kunálu připevní ke zvedáku, takže ten se při posledních slovech trhaně vznáší do výšky.

Pokorného režie je tentokrát velmi nemuzikální, což jistě souvisí s jeho neochotou vzít dílo vážně. Je vůči němu neuctivý, aniž by přinesl více než povrchní "zábavu", prázdné šokování. Jaký má smysl, když v Plzni najdou zajímavé pozapomenuté dílo a předhodí ho k rozcupování?