Nahota znamená nic. Žádná opona, žádná maska
Alexander Vantournhout, sedmadvacetiletý belgický tanečník a akrobat, přijel do Prahy na pozvání festivalu Cirkopolis. V Praze představil své sólo Aneckxander, se kterým projel téměř celou Evropu.
Za jeho krátkou verzi se stal v roce 2014 laureátem CirkusNext. Název sóla odkazuje k anglickému slovu neck, tedy krk, který má Alexander v poměru k ostatním částem těla velmi dlouhý. Fyzické disproporce se staly základem tanečně akrobatické inscenace, kterou tvůrce nazývá tragickou autobiografií těla a v níž vystupuje zcela nahý.
Máte za sebou taneční i novocirkusové vzdělání, cítíte se být víc tanečníkem nebo akrobatem?
To záleží na projektu. V inscenaci Aneckxander se cítím víc jako akrobat, možná trochu jako hadí muž, protože je to spíš cirkus. Ale v inscenaci, kterou chystám, trénuji své tělo, aby bylo víc taneční. V každém projektu se snažím mít jiné tělo a tím pádem i jinou identitu.
Na tomto projektu jste poprvé spolupracoval s dramaturgyní Bauke Lievens. Co vám to přineslo, posunulo vás to někam dál?
Ano, vyvíjelo se to velmi spontánně. Nejdřív mi pomáhala jako vnější pozorovatel, pak se podílela i dramaturgicky a nakonec se stala spoluautorkou. Tím, že jsme byli jen my dva, umožňovalo nám to vést dlouhé, hluboké debaty, ty se většinou odehrávaly mimo studio. Když jsme pak přišli do zkušebny, stávali jsme se interprety našich vlastních myšlenek. Stanovili jsme si několik pravidel, například že všechny rekvizity budou protetika, že nepoužijeme žádnou reprodukovanou hudbu, že napíšeme tragédii a tak dále. A to vše jsme pak ve studiu zkoušeli a opravovali sami sebe. Vlastně jsme interpretovali pravidla, která jsme si předtím stanovili. V tomto smyslu to byl velmi zajímavý proces, protože jsme oba byli současně režiséry a interprety svých vlastních myšlenek.
Pro mě bylo nesmírně zajímavé sledovat proměnu vašeho těla, jako byste se nořil do živočišného světa a chvíli byl želvou, housenkou, pavoukem nebo žábou.
To je zajímavé, hodně diváků má tyto asociace ze světa zvířat. Ale já spíš usiloval o vývoj od dítěte k dospělému jedinci, k homo erectus. Chtěl jsem zachytit určité znaky malého dítěte. Jak se učí pohybovat, nejdřív leze, potom se staví na nohy a tak dál. Současně jsme studovali určitá specifika mého těla, chtěli jsme je zdůraznit. Například mám velmi dlouhou horní část paže, velký biceps a velké předloktí, za které můžu schovat celou nohu. Vypadá to divně. Právě to jsem chtěl v představení využít, vytvořit zvláštní bytosti, které občas mohly připomínat různé druhy hmyzu, pavouky a podobně. Ale nebyl to původní záměr.
To představení je taky hodně o bolesti. Řada čísel, které předvádíte, vás musí nesmírně bolet. Bolest je samozřejmě součástí tréninku, ale jak ji vnímáte na scéně?
Je to bolestivé. Cítím to i dnes, den po představení. Myslím, že i baletka může zažívat podobnou dávku bolesti, když tančí, ale nedává to najevo. Chtěli jsme ukázat něco podobného. Ale primárním záměrem bylo zjistit, co všechno se dá dělat s botami na široké platformě a s boxerskými rukavicemi. Pokaždé, když jsem je použil jako nástroj, skončilo to velmi drsným a tvrdým pohybovým jazykem. Například vyskočím a dopadnu přímo na zadek, pod který si ale vsunu rukavice. Původně jsme tedy nechtěli ukázat bolest. To, co to dělá dramatickým až tragickým, je to věčné opakování. Myslím, že bolestná je spíš struktura, to, jak je to napsáno, než samotné tělo.
Jaká je role té repetice?
Jako v tragédii. Když se řecký Sysifos snaží odvalit na vrchol skály balvan, který neustále padá dolů. V tragédii nikdy nedosáhneme cíle. A stejné je to i v mém představení. Je tu jistý Aneckxander, který se snaží spojit s publikem, jenže se mu to nedaří, protože je nahý, protože vypadá divně, je to člověk, který je v tom prostoru příliš dlouho sám, a tak si našel zvláštní způsob zábavy. Proto je tu ta repetice. Zkuste být slabým a mlčenlivým v uzavřené místnosti. Myslím, že se i u vás objeví repetice.
Předpokládám, že se vás každý ptá na nahotu, ani já nebudu výjimkou. Vystupujete nahý proto, abyste dal vyniknout každému svalu vašeho těla, nebo vnímáte nahotu i symbolicky?
Už v začátcích tohoto projektu jsem zkoušel nahý, takže to pro mě nebyla otázka, zda ano či ne. Byl jsem sám v koupelně a zkoumal různé zvláštní polohy svého těla. Nahota všechno obnažuje. Během představení se mi dělají na těle červené skvrny, jako určité stopy. Navíc je nahota spojená se zranitelností. Stojím sám, nahý, před dvěma stovkami lidí, není tam nic, za co bych se schoval. Není tam ani hudba, ani tanec. Jsem tam jen já, bílá podlaha a pár předmětů. S tím si musím vystačit. Takže nahota zároveň znamená: nic, žádná opona, žádná maska.
Zvláštní je, že představení vlastně nemá konec. V jednu chvíli skončíte, zazní aplaus, ale vy pak pokračujete dál. I to je součástí repetice?
Ano, to rozhodnutí nemít žádný konec souvisí i se zobrazením té osamělé postavy. Když lidé sledují sólo na scéně, běžně nevnímají interpreta jako osamělého člověka. Ale když nastane konec, lidé odcházejí a já tam dál zůstávám, vyvolá to pocit osamění. Líbí se mi to. A taky se mi líbí, že diváci můžou v hledišti zůstat, jak dlouho budou chtít. Napadlo mě to, když jsem byl jednou v kině. Jsem totiž velký filmový fanoušek. Seděl jsem na kraji řady, a když film skončil, ještě ani neběžely titulky, lidé začali odcházet. Všichni se zvedli a já tedy musel taky vstát, což mi vadilo. Stejné je to i v divadle. Proto jsem chtěl dát divákům možnost, aby se zdrželi, když potřebují víc času, aby to všechno vstřebali. Ten čas musíme respektovat.
