Při tvorbě titulků může být nadšený amatér mnohem lepší než znuděný profesionál
Rozdíl mezi profesionální a amatérskou tvorbou filmových titulků není až tak velký, jak by se mohlo na první pohled zdát, tvrdí Tomáš Hnyk a Michal Švec.
U amatérských titulků se nejčastěji setkáváme s tím, že neprocházejí jazykovou korekturou a plně nedodržují technická specifika tvorby titulků. Například nevěnují pozornost rychlosti zobrazení nebo počtu znaků na jeden snímek filmu. To jsou přitom důležitá kritéria, protože lidé mluví rychleji, než jsou schopni číst. Z hlediska kvality překladu ale amatérské titulky vůbec nemusí být horší. Shodli se na tom Tomáš Hnyk, profesionální překladatel a titulkovač z angličtiny, a Michal Švec, překladatel, nositel řádu finského lva a předseda neziskové organice Skandinávský dům.
Kde se berou chyby v titulcích
Stát by si měl svých překladatelů více vážit, protože český jazyk je hodnota, kterou stojí za to podporovat
Proč jsou čeští překladatelé krásné literatury nejhůře placení v celé Evropě a proč se jejich honoráře za posledních dvacet let nezměnily? Na tato i další témata hovořili překladatelé Kateřina Vinšová, Petr Onufer a Tereza Semotamová.
„Často ani velké festivaly nepřekládají z původního jazyka snímku, ale z anglických titulků nebo z dialogové listiny. Mnohdy tak dochází k významovým posunům a nepochopení originálu,“ vysvětluje Michal Švec. Zmiňuje jako příklad odlišné systémy měr a vah, které bez přepočtu mohou v titulcích vyvolat úsměvné momenty (velikost oblečení, délkové jednotky, námořní, anglosaská či švédská míle). Případně k nedorozuměním může docházet při důsledném překladu hodností a funkcí, které sice existují v zemi, kde se daný film odehrává, ale nikoliv ve státě, v jehož jazyce se vyrábějí titulky. Aby se usnadnilo pochopení cílovému publiku, tak se také často se také specifický lokálně používaný výraz nahradí obecným výrazem.
Co překládat a co ne
Tomáš Hnyk doplňuje, že nestačí jenom umět dobře překládat, ale je třeba naučit se také krátit a vyjadřovat se úsporněji. Dlouhé promluvy je potřeba přestavět, zkrátit, někdy něco vynechávat, nebo zamlčet. V některých případech ani nemusí výpověď simultánně korespondovat se zobrazenými znaky. A v čem se titulkáři neshodují? “Při hádce nepřekládám všechno, když se hádají a mluví přes sebe, musí si vybrat, co přeložím. Je také otázkou, zda překládat evidentně nevýznamné promluvy,“ říká Hnyk. „Podobně zní otázka, zda překládat písničky. Jestli jejich překlad zbytečně odvádí diváckou pozornost od dění na plátně, anebo zda je naopak text písně důležitý pro děj filmu,” doplňuje Švec.
Chtěl bych, aby Bo Hai viděly babičky, které znají Vietnamce jen přes pokladnu, říká režisér Duong
Osobní pohled na život vietnamské komunity v Česku přináší aktuální snímek Dužana Duonga s názvem Bo Hai, který se v premiéře promítal na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Poslechněte si rozhovor, který na akci vznikl.
Další klíčovou kompetencí titulkáře je umět pracovat s časoprostorem. Při překladu je třeba si rozmyslet, kolik znaků zvládne divák na obrazovce nebo plátně přečíst a kolik znaků máme na obrazovce vůbec k dispozici. Nejčastěji se uvádí hranice 12–16 znaků za vteřinu, kdy je ještě divák schopen titulky učíst.
V posledních letech se začaly používat barevné titulky, určené zejména neslyšícím, kteří tak rozeznají, komu patří promluva. Využívá je například Severský filmový klub. Pokud jsou promluvy vícejazyčné, barva také může pomoci s odlišením, což je například případ české dokufikce Bo Hai.
Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a hudby podle výběru Elišky Svobodové si můžete poslechnout zde:
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
