Naděje se nesměle objevuje mezi obilím

11. listopad 2004

Národní divadlo v tomto krátkém období chystá několik premiér na svých scénách. Jednou z nich je inscenace hry Černé mléko, kterou napsal ruský autor Vasilij Sigarev. Narodil se v roce 1977 na Urale a vytvořil už několik desítek děl, což je obdivuhodné. Martina Válková hraje jednu z hlavních rolí, proto nám může víc přiblížit atmosféru hry i úmysl inscenátorů. Jaké může být současné Rusko a jeho drama i realita?

Hrajete jednu z hlavních postav v inscenaci Černé mléko, která bude mít premiéru 13. listopadu v Divadle Kolowrat. Co byste řekla obecně k samotné hře autora Vasilije Sigareva? On sám je velmi mladý a už získal několik ocenění své tvorby...

Vzhledem k tomu, že je v podstatě tak starý jako já, obdivuji na něm, co sama nemám. Jeho schopnost vymezit se absolutně ostře vůči tomu, co ho obklopuje. Přesně vše pojmenovat, uchopit problém za pačesy. Ještě má geniální schopnosti a veskrze básnickou formou převede svou zkušenost na papír. To, co napíše, je pak strašně silné a doufám, že i přenosné na diváka. Což snad osvědčí inscenace, kterou se snažíme vyplodit. Autor je plný problémů a svými díly řeší ledasco. Mně je blízký právě svou naléhavostí. Jeho hra mě svým způsobem osvobozuje a nutí, abych se vyjadřovala prostředky, které mi zase tolik blízké nejsou.

Herečka Martina Válková

Hrajete jednu ze stěžejních rolí, velkoměstskou dealerku nepotřebného zboží. Jak se vám postava hraje, nalézáte nějaké paralely mezi ní a sebou?

Od počátku zkoušení jsem měla s touto postavou obrovský problém. Její výrazivo, chování - hlavně v první půlce inscenace - takovou ženu vlastně neznám. Nikdy jsem se takto chovat nechtěla a ani nechci v životě a natožpak na jevišti, veřejně. Ale je to pro roli třeba. Musím říct, že míra sprostých slov, její asertivita a hrubost, pýcha a přehlíživost je tak vysoká, že mě to někdy až "válcovalo". Bála jsem se, aby mi inscenace nezasáhla do mého osobního života, ale nakonec jde jen o divadlo. Najít v sobě ty skulinky se mi myslím podařilo, něco z toho, co jsem vyjmenovala, ve mně vězí. Jde sice o zajímavou postavu, ale není mi v ničem příliš blízká.

K základnímu tvůrčímu týmu patří také Jan Kačer a Richard Krajčo. Ti jsou myslím zvyklí na komornější atmosféru divadla. Jak se vám s nimi připravuje inscenace v prostoru divadla Kolowrat?

Strávila jsem tři měsíce v absolutní harmonii. S těmito dvěma pány, panem Kačerem ani Richardem Krajčem, jsem se dříve neznala. Seznámili jsme se, až když jsme začali tuto hru číst. Oba dva mě mile překvapili. Pana Kačera vnímám v poslední době spíš jako rádce, takovou oporu jak v uměleckém, tak i osobním životě. On vyzařuje takový zvláštní ne přímo klid - je přece jen plný nějakých démonů, kteří ho ženou k tomu, aby pořád tvořil - ale spíš zvláštní jistotu. I když se vše nepovede, máte pocit, že se nic neděje. Naopak Richard je pro mě stimulem. Vyklubalo se ze mě cosi energičtějšího, než ve skutečnosti jsem. Je o hlavu menší než já a působí subtilním dojmem, jde o křehkého člověka. Ale když se mnou občas zalomcuje nebo na mě zakřičí, tak jsem schopná ze sebe vydat takové zvuky a tak mu jít naproti, že mám opravdu pocit skutečné motivace a podpory. Oba dva mě posunuli někam, kde jsem dosud nebyla.

Režisér inscenace Černé mléko Jan Kačer

Vasilij Sigarev patří k tzv. ruské apokalyptické škole, která má být blízká coolness dramatice. Měla jste možnost se seznámit s oběma uměleckými směry. Jaký se v nich dá nalézt rozdíl? Je pravda, že v té první jsou více přítomny emoce a na konci naděje a možnost záchrany?

Nejsem vůbec schopna to rozdělovat, jednotlivé žánry vymezovat. Pokud se dojde k dokonalé syntéze, je to nádhera, jde o esenci divadla. V Černém mléku je z každého trochu, svítá tam i naděje, nesměle se objevuje mezi obilím. Pak je tam i černá díra, do které všechno padá. Absolutně bezbřehá brutalita, nejen ve slovech, ale i v chování. Nebylo by proto dobré hru nějak zaškatulkovat. Jednak by to mohlo odvést určitý proud diváků, kteří si řeknou: na tohle já nepůjdu. Taky by to uškodilo hře samotné. Myslím si, že je opravdu součtem několika žánrů. Obsahuje renesanční cvrlikání mezi dvěma lidmi, když se náhodou ukáže, že je mezi nimi opravdová láska. Je tam i barokní tón hrozně hlubokého varhanního zvuku. Zkrátka všechno.

Proč myslíte, že mají Češi všeobecně blízko k ruské dramatice a divadlu? Jde o otázku duševní spřízněnosti, fascinuje je emoční hloubka?

Nedá se říct, že Češi mají zvlášť blízko k ruskému divadlu. Herci samotní mají rádi ruské divadlo, tak bych to nazvala. Skýtá totiž hrozně širokou škálu emocí, prostředků, kterými je lze vyjádřit. Hlavně je v ruské dramatice velká živná půda pro skutečné postavy. Ty, co vidíte mezi sebou a vzpomínáte si na ně. Českým hercům se dobře hrají, pak jsou hry přístupnější pro diváka. Ne nadarmo, dokud jsme se nerozdělili se Slovenskou republikou, šlo o naše sousedy. Nežijí tak daleko. I když ta země je velmi široká, rozlehlá, přejít na druhý konec znamená přejít do dalšího světadílu. Ale myslím si, že nějakou mírou vzrušivosti jsou nám blízcí, i když zdaleka tak vzrušiví nejsme a hlubocí jako oni už vůbec ne.

Jan Kačer je odjakživa specialista na ruskou dramatiku, inscenování her ruských autorů...

Myslím si, že je má rád proto, že je zná. Zná Rusko a jeho obyvatele, může si dovolit říct, že to má rád. Hodně o jejich duši ví. Sama nerada specifikuji, co mám a nemám ráda, jestli německé divadlo nebo ruské, protože jsem tomu ještě nepronikla do morku kostí. Tím, že se on o ruskou dramatiku tolik zajímá a do Ruska jezdí, troufám si říct, že ji i studuje, věřím tomu, že ruské kultuře podlehl.

Na co se teď těšíte ve své práci pro Národní divadlo? Kritici čím dál častěji oceňují současnou práci činoherního souboru. To vás jistě těší, že?

Jistě, že mě to těší. Děsí mě ale, že třináctého listopadu v sobotu hraji v premiéře a v pondělí v deset ráno jdu na první čtenou zkoušku dalšího díla. Nebudu mít tedy ani osmačtyřicet hodin na to, abych si vydechla a přeřadila na jinou kolej. Začínáme totiž zkoušet hru Drahomíra a její synové, což je opravdu jiná dížka. Mám ale vždycky v sobě hledáček: nestěžuj si, buď ráda, že pracuješ. Ono je na druhou stranu dobré, že to člověka udržuje v souvislém pracovním tempu a rytmu. Nicméně na ty světské radosti bych taky chtěla mít trochu času. Do tohoto zkoušení jsem dala maximum času, energie, síly i slz. Ale těším se na novou práci, i na režiséra Pokorného, kterého neznám. Taky na pohádku Tisíc a jedna noc režírovanou Martinem Čičvákem. Na ní jsem zvědavá, protože děti, kterým je určena, podle mě do tohoto divadla patří víc. Měly by sem chodit, dlouho už tu nebyly. Těším se, že pro ně něco zajímavého vytvoříme a pak už si konečně trochu odpočinu.

autor: David Ašenbryl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.