Nabarvenému ptáčeti násilí nedominuje, je ale jeho hlavním tématem

Petr Kotlár ve filmu Nabarvené ptáče

Po světové premiéře v Benátkách se dostává do českých kin film Václava Marhoula Nabarvené ptáče.

Nabarvené ptáče není filmem plným násilí, tyhle obavy se nepotvrdily. Násilí a bezcitnost patří k hlavním tématům snímku, „natvrdo“ ale (s výjimkou střelby) vidět nejsou. Na plátně se objeví skrytě, i když je samozřejmě jasné, o co jde. Kniha i film jsou do velké míry o krutosti a o tom, co jsou si lidé navzájem schopni dělat.

Julian Sands ve filmu Nabarvené ptáče

Sázka na Petra Kotlára, malého „neherce“ v hlavní roli, režiséru Marhoulovi vyšla. Petr si občas neví rady s výrazem, ale není to často. Bravurně zvládl i filmový přerod z citlivého kluka, který pláče nad smrtí domácího mazlíčka, v člověka bez citu, chladného a taky ledačehos schopného. Změní se z Kolji na Calveru.

Z filmu Nabarvené ptáče

Vedle něj se ve filmu objevuje plejáda herců, z nichž někteří patří ke světovým hvězdám. Většinou mají malé plochy, kde nemají možnost naplno rozehrát nějakou velkou akci. Je s podivem, ale potěšující, že herci jako Stellan Skarsgård, Harvey Keitel nebo Udo Kier na tuhle nabídku kývli a ponořili se do svých postav. Obzvlášť Kier si roli žárlivého sadistického mlynáře opravdu užil. Zmíněná esa pak doplňují herci z Česka, Slovenska, Ruska, Ukrajiny i Německa. Spojení funguje, nikdo z nich nevybočuje, a to žádným směrem.

Jitka Čvančarová ve filmu Nabarvené ptáče

Stejně dobře klape prostředí, kulisy, kostýmy a rekvizity. S velkou péčí je dotvořena zvuková stopa filmu. A samozřejmě i obrazové ztvárnění Vladimíra Smutného. Nejuznávanější český kameraman současnosti skvěle využil jak černobílého formátu, tak i formátu pětatřicetimilimetrového filmu. Obrazy tomu přizpůsobil, proto odpustíme některé obrazy „klasických kontrastů“, které se ve více než stoleté historii kinematografie vyskytují poměrně často.

Z filmu Nabarvené ptáče

Shrnuto: Nabarvené ptáče je skutečně dobrým filmem. Nevadí, že nemá pro film komponovanou hudbu, nevadí, že obsahuje pouhých devět minut dialogů. Kamera a režie vytvořily i tak působivou atmosféru. Každý záběr je promyšlený, prokomponovaný, nikdy není odfláknutý. Co ale vadí, je přílišná délka filmu. Dvě a tři čtvrtě hodiny jsou opravdu hodně, obzvlášť, když se některé motivy opakují. Jistě, film je Marhoulovým vymodleným dítětem, a u takového se těžko zkracuje nebo vynechává. Přesto by dvě hodinky stačily. V kontextu současného českého filmu je snímek výjimečným počinem.