Na vlnách dřiny: zapomenutý svět vorařů a plavců ve vltavském Večeru na téma

Tradice voroplavby po staletí formovala podobu českých řek i život lidí, kteří s nimi byli bytostně spjati. Voraři dokázali číst proudy, znali každý jez, mělčinu i nebezpečné místo a své vory stavěli bez jediného hřebíku – pouze s pomocí houžví a dřevěných klínů. Přesto po řekách dokázali bezpečně dopravit obrovské množství dřeva na stovky kilometrů. Ačkoliv dnes už vory dřevo nevozí, příběhy plavců, jejich písně, rituály a symboly zůstávají živou součástí kulturní paměti. Právě tomuto světu se věnuje Večer na téma. Pořad připravili a moderují Naděžda Hávová a František Šedivý.

Expozice v Podskalské celnici|foto:Naděžda Hávová, Český rozhlas

O světě plavců mluví Anita Crkalová ze slavného plaveckého rodu, historik Petr Pavelec, předseda spolku Vltavan Václav Hodr, kurátor Muzea hlavního města Prahy Jan Jungman a provozovatel voroplavby Radek Šťovíček. Pořad doplňují také ukázky z bohatého rozhlasového archivu – vzpomínky starých plavců i písně, které si voraři běžně zpívali.

Vorařství patří k nejstarším řemeslům spojeným s českými řekami a jeho fungování stálo na dokonale sehraném systému znalostí, zkušeností a spolupráce člověka s řekou. Nešlo jen o fyzicky náročnou práci, ale o řemeslný um, který se předával z generace na generaci. Plavci museli reagovat na proměny toku v různých ročních obdobích a přizpůsobovat se přírodním podmínkám. Voroplavba navíc nikdy nebyla izolovanou profesí – byla součástí širšího „světa od vody“, do něhož patřili šífaři, převozníci, mlynáři, rybáři i dřevorubci. Řeka nebyla jen dopravní cestou, ale živým prostorem, který dával obživu i identitu celým komunitám.

Spolek Vltavan letos slaví 155 let

Významnou roli v životě plavců sehrávaly také plavecké spolky, které vznikaly už v 19. století. Nešlo pouze o profesní sdružení, ale o silné sociální zázemí. Spolky podporovaly vdovy a sirotky po plavcích, kteří při práci často riskovali život, a vytvářely síť solidarity. Pražský spolek Vltavan, založený roku 1871, se stal vzorem pro další regionální sdružení. Spolkový život měl i výrazný kulturní a společenský rozměr – slavnosti, průvody, tryzny za utonulé plavce či účast na náboženských obřadech, například při Svatojánských slavnostech Navalis. Symboly, jako jsou prapory, kroje a rituály, posilovaly pocit sounáležitosti a hrdosti na řemeslo. Díky dnešním aktivitám spolků Vltavan se voroplavba nestala jen kapitolou v učebnicích, ale zůstává živou tradicí.

Bohatá tradice písní a vyprávění

S voroplavbou je neoddělitelně spjaté i bohaté kulturní dědictví – písně, vyprávění a zvyky, které vyrůstaly z každodenní zkušenosti s řekou. Plavecké písně jsou často jednoduché a syrové, ale velmi autentické. Vyprávějí o lásce, odloučení, nebezpečí i radosti ze života na vodě. Píseň „Vstávej, má milá“ bývala považována za neoficiální hymnu plavců a dodnes se zpívá v mnoha krajových variantách. Silnou symboliku mají také kroje, jejichž původ je opředen legendami, i postava patrona plavců svatého Jana Nepomuckého, jehož sochy stály na nebezpečných místech řeky a měly poskytovat ochranu. To vše ukazuje, že voroplavba nebyla jen prací, ale celým způsobem života.

Už několik let na seznamu UNESCO

Zápis vorařství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2022 potvrdil, že tato tradice má hodnotu nejen historickou, ale i kulturní a lidskou. Nejde o nostalgii, ale o uznání dovedností a znalostí, které formovaly vztah člověka k řece a krajině. Pro současné nadšence a spolky je to impuls k další práci – k ukázkovým plavbám, vzdělávacím projektům i zapojení mladší generace. Tradice se dnes nepředává jako muzeální exponát, ale jako živá zkušenost a sdílená paměť.