Na sochy na mých výstavách se smí sahat. Dotyk ruky jim dává novou hodnotu, říká výtvarník Jaroslav Róna

Od letošního podzimu je svět bohatší o dvě sochy Jaroslava Róny. Zatímco na pražském Pankráci stojí rozměrná plastika připomínající mix žirafy a sprchy, jejíž vzezření ovšem inspirovali hlavně japonští Pokémoni, vchod do libereckého Severočeského muzea nově stráží (prozatím neodhalená) dvojice lvů. Liberec na ně čekal 122 let. Lvi byli zakreslení v architektonických plánech muzea, k jejich „realizaci“ ale nikdy nedošlo. Až před třemi lety dostal od ředitele Jiřího Křížka nabídku právě Róna. „Přímo lvy po mně sice nevyžadoval, ale já si je chtěl zkusit. Výsledek je unikátní, vyrobil jsem genderově vyváženou dvojici lva a lvice,“ usmívá se Jaroslav Róna. 

Hlavy lvů navíc zdobí výrazná, dynamická hříva, která doslova láká k pohlazení. Což je ostatně tak trochu i umělcův záměr. „Mám rád, když sochy lidi přitahují, když je ohmatávají. Kustodům na svých výstavách říkám, že na sochy se smí sahat. Dotyk ruky jim dává novou hodnotu.“ Hříva, ale i reliéfem ozdobené tělo propojuje nové se starým a prostor před muzeem tak aktualizuje.

Lev k sobě dostane ještě lvici|foto:Lucie Fürstová,Český rozhlas

K přípravě soch Róna použil svůj oblíbený bronz. Je trvanlivý, dá se dobře tvarovat i opravovat, je možné ho svařit se železem a navíc je podle něj i krásný. „Nenajdete kov, který by splňoval více sochařských nároků,“ konstatuje a přidává historku o knize Stíny v ráji, v níž se s bronzem poprvé setkal. Zaujala ho zejména postava, která se v muzeu skrývala před Adolfem Hitlerem a která během nočních procházek mezi exponáty zjistila, jak mocnou energii vyzařují staré čínské bronzové sochy.

Má to povrchové napětí

Ve Vizitce mluvil také o svých studiích u Stanislava Libenského, slavného sklářského výtvarníka. Rónu ovlivnila hlavně komplexnost oboru, která brala v potaz malbu, kresbu i sochu, a jak řekl, ve svých sochách dodnes vnímá odraz dokonalosti skleněných tvarů. „Dech skláře se ukazuje i v tom mém bronzovém tvaru, bývá přifouklý, pevný, je tam povrchové napětí,“ vysvětluje.

Do Rónova života se ale silně propisuje i láska k cestování, přičemž nejlépe ze všeho se prý cítí v Mexiku. „Líbí se mi, že tam jinak vnímají čas, člověk se ocitne v kultuře, kde jsou všichni zpomalení. Je to barevná země plná lidového umění, a to moře, hory a pralesy!“ Díky Srí Lance, kde se svou ženou strávil dva měsíce, se prý zase změnila barevnost jeho obrazů. Zasáhla ho hlavně nesmírná intenzita hvězdného nebe.

Čtěte také

Jaroslav Róna: Nejradši mám sochy, když jsou úplně samy

Tématy, ke kterým se Róna vrací, jsou apokalypsa a také holocaust, i o nich host vltavské Vizitky v rozhovoru mluvil. Řeč přišla i na chystané projekty: ve výrobě má sochy s ironickým názvem Milosrdný bůh 20. století a Vítězství robotů, stranou ale neleží ani plátna. Příští rok Jaroslava Rónu čekají výstavy v pražské galerii Václava Špály a také v Českém centru v Madridu.