Na sochy na mých výstavách se smí sahat. Dotyk ruky jim dává novou hodnotu, říká výtvarník Jaroslav Róna

31. prosinec 2020

Umělecká skupina Tvrdohlaví, socha Jošta Moravského v Brně, pomník Franze Kafky v Praze anebo účinkování ve spřátelené skupině Tros Sketos – to všechno má společný jmenovatel v osobě sochaře, malíře a všestranného umělce Jaroslava Róny. Ve Vizitce ale s Markétou Kaňkovou mluvil hlavně o nových instalacích, síle bronzu a hvězdném nebi na Srí Lance.

Od letošního podzimu je svět bohatší o dvě sochy Jaroslava Róny. Zatímco na pražském Pankráci stojí rozměrná plastika připomínající mix žirafy a sprchy, jejíž vzezření ovšem inspirovali hlavně japonští Pokémoni, vchod do libereckého Severočeského muzea nově stráží (prozatím neodhalená) dvojice lvů. Liberec na ně čekal 122 let. Lvi byli zakreslení v architektonických plánech muzea, k jejich „realizaci“ ale nikdy nedošlo. Až před třemi lety dostal od ředitele Jiřího Křížka nabídku právě Róna. „Přímo lvy po mně sice nevyžadoval, ale já si je chtěl zkusit. Výsledek je unikátní, vyrobil jsem genderově vyváženou dvojici lva a lvice,“ usmívá se Jaroslav Róna. 

Sochař Jaroslav Róna sochy do Liberce osobně přivezl

Hlavy lvů navíc zdobí výrazná, dynamická hříva, která doslova láká k pohlazení. Což je ostatně tak trochu i umělcův záměr. „Mám rád, když sochy lidi přitahují, když je ohmatávají. Kustodům na svých výstavách říkám, že na sochy se smí sahat. Dotyk ruky jim dává novou hodnotu.“ Hříva, ale i reliéfem ozdobené tělo propojuje nové se starým a prostor před muzeem tak aktualizuje.

Lev k sobě dostane ještě lvici

K přípravě soch Róna použil svůj oblíbený bronz. Je trvanlivý, dá se dobře tvarovat i opravovat, je možné ho svařit se železem a navíc je podle něj i krásný. „Nenajdete kov, který by splňoval více sochařských nároků,“ konstatuje a přidává historku o knize Stíny v ráji, v níž se s bronzem poprvé setkal. Zaujala ho zejména postava, která se v muzeu skrývala před Adolfem Hitlerem a která během nočních procházek mezi exponáty zjistila, jak mocnou energii vyzařují staré čínské bronzové sochy.

Má to povrchové napětí

Ve Vizitce mluvil také o svých studiích u Stanislava Libenského, slavného sklářského výtvarníka. Rónu ovlivnila hlavně komplexnost oboru, která brala v potaz malbu, kresbu i sochu, a jak řekl, ve svých sochách dodnes vnímá odraz dokonalosti skleněných tvarů. „Dech skláře se ukazuje i v tom mém bronzovém tvaru, bývá přifouklý, pevný, je tam povrchové napětí,“ vysvětluje.

Jaroslav Róna: Nosorožec, festival Sculpture Line

Do Rónova života se ale silně propisuje i láska k cestování, přičemž nejlépe ze všeho se prý cítí v Mexiku. „Líbí se mi, že tam jinak vnímají čas, člověk se ocitne v kultuře, kde jsou všichni zpomalení. Je to barevná země plná lidového umění, a to moře, hory a pralesy!“ Díky Srí Lance, kde se svou ženou strávil dva měsíce, se prý zase změnila barevnost jeho obrazů. Zasáhla ho hlavně nesmírná intenzita hvězdného nebe.

Čtěte také

Tématy, ke kterým se Róna vrací, jsou apokalypsa a také holocaust, i o nich host vltavské Vizitky v rozhovoru mluvil. Řeč přišla i na chystané projekty: ve výrobě má sochy s ironickým názvem Milosrdný bůh 20. století a Vítězství robotů, stranou ale neleží ani plátna. Příští rok Jaroslava Rónu čekají výstavy v pražské galerii Václava Špály a také v Českém centru v Madridu.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová