Na scéně kameny divadla národního. Jak zní místa paměti?

19. prosinec 2019

Položení základních kamenů Národního divadla v roce 1868 platí za jednu z největších slavností českého národa. Do základů byly tehdy položeny kameny z mnohých památných míst Čech a Moravy. Co je to za místa? Jakou roli hrála v historii a co znamenají pro naši současnost? Jak se do nich a do nás, kteří je navštěvujeme, propisují velké dějiny i běžné všední osudy?

Začalo to jako intelektuální hříčka. Dozvěděla jsem se, že Národní divadlo bude v květnu 2018 pořádat slavnost, na které dojde k znovupoložení jeho základních kamenů. Událost jako vystřižená z 19. století, kdy symbolické akce jako byla ta 16. května 1868 manifestovala nesamozřejmé národní tělo v prostoru českých zemí a jeho svébytnost vůči dalším kulturním národům Rakouska-Uherska, Evropy i světa. Symbolické tělo národa bude tedy znovu uloženo do kapličky jako do klenotnice. Jak bude něco takového probíhat? U toho přeci musím být! Ale zajímá mě, co je to za místa, odkud před 150 lety putovaly kameny do základů Národního divadla? A žije v nich ještě paměť této události? Ze zvědavosti vznikl rozhlasový dokument, ve kterém se snoubí historie s přítomností, minulost s pamětí a osobní a politické.

Autorka dokumentu Martina Poliaková na hřbitově, Dobenín, Václavice

Přiznám se, Prodanou nevěstu jsem viděla naposledy jako dítě. Pocházím z Liberce, z města, přes které se velké dějiny 20. století několikrát převalily a zanechaly za sebou památky, stavby a pomníky jako kulisy různých her pro různé publikum. Takové národní divadlo s repertoárem, který se mění co desetiletí. Tak, jako symboly na věži liberecké radnice, která je mladším a menším dvojčetem té vídeňské. Rytíř Roland, sovětská hvězda, český lev a nazpět symbol smíření Čechů s Němci Roland. Dějiny proto pro mě nikdy nebyly sled dat a událostí, ale spíš tajemství, které se odkrývá, když se podívám na správné místo. Možná i proto jsem vystudovala historii a politologii a národní identita a její konstrukce mě zajímá nejen jako předmět studia, ale také se mě bytostně dotýká.

Buchlov

Cesta za základními kameny tak pro mě nebyla jen kuriózním výletem. Naopak! Ze zvědavosti se stala vášeň a svého druhu imprese zakladatelského aktu. Přenesli nás snad herci Národního divadla přeci jen o 150 let zpět do doby, kdy se národní tělo manifestovalo v kulturní a solidární akci sbírky na stánek českého umění?

Propůjčili jsme se v rodinném kruhu ke stopařskému úkolu a na každém místě původu kamene vznikla svého druhu pohlednice, složená z obrazů, zvuků a vůní. Co jsme chtěli najít, překrývá to, co jsme skutečně našli. V roli návštěvníků s průvodcem v ruce si všímáme cedulí, popisků, budov, geologické skladby a historické stopy místa. Lidem, které potkávám, nakonec pokládám stejnou otázku jako neživé kulturní krajině: jak si připomínají zakladatelský akt Národního divadla v Praze? Do dokumentu se tedy organicky propisují i zážitky ryze osobní, intimní a rodinné, které se jako kameny skládají do klenotnice dokumentu o kamenech Národního divadla

Dobenín, Václavice

Autorka: Martina Poliaková, prosinec 2019

 Dramaturgie: Viola Ježková
Mistr zvuku: Ladislav Reich

autor: Martina Poliaková
Spustit audio