Na Pražském jaru se představil legendární dirigent William Christie se svým souborem Les Arts Florissants
Ve Dvořákově síni Rudolfina zahráli Pařížské symfonie Josepha Haydna a autorův slavný violoncellový koncert se sólistou Cyrilem Pouletem. Na přání Pražského jara zařadil William Christie na program také Sinfonii Leopolda Mozarta, čímž bylo připomenuto letošní třísté výročí jeho narození.
„Leopold Mozart byl otcem výjimečného skladatele Wolfganga Amadea a ten mu za mnohé vděčil. Vybral jsem nakonec jeho Sinfonii a uvažoval jsem nad tím, zda u pražského publika, které tak dobře zná tvorbu jeho syna, obstojí. Svým hudebníkům jsem také řekl: Buďte na Leopolda hodní. Ale musím říci, že zázraky se dějí. Ukázalo se, že naléhaní na to, aby se k této hudbě postavili tak trochu shovívavě, nakonec vlastně vůbec nebylo nutné. Partitura této Sinfonie může představovat určité zklamání, ale v tom Leopold Mozart není vůbec sám. Je totiž řada skladatelů ze 17. a 18. století, jejichž partitury mohou rovněž na první pohled působit neatraktivně. Když jsme ale začali tuto Sinfonii zkoušet, bylo to opravdu nesmírně zajímavé."
„Tato skladba, ve které mají velkou úlohu hlavně smyčce, se ukázala být opravdovým šperkem. Je to hudba, která rozhodně není jednoduchá, vyžaduje obrovskou virtuozitu, především u houslí. A to nejdůležitější pro všechny z nás je, když k hudbě přistupujete s určitým respektem a pokorou a snažíte se dobrat toho, proč a jak ta daná skladba vznikla. Pak hudba získává na naléhavosti, na výmluvnosti. A to je i případ této Sinfonie,“ říká William Christie.
Na programu koncertu byly dále symfonie Josepha Haydna „Medvěd“ a „Slepička“ a také Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr číslo 2 D dur. To je podle Williama Christieho zcela jiný hudební svět.
„Joseph Haydn, má humor, inteligenci… má dar, kouzlo nečekaného. To všechno má do jisté míry i Leopold Mozart, ale u Haydna je to všechno v opravdu obrovské míře. Během svého skladatelského života se Haydn samozřejmě vyvíjel, zrál. Byl to velmi kosmopolitní člověk, i když byl vlastně do jisté míry – a to budiž řečeno s nadsázkou – vězněm rodu Esterházy, na jehož dvoře působil. Když ale složil v osmdesátých letech 18. století symfonie s podtituly „Medvěd“ a „Slepička“, to už byly skladby určené pro pařížské publikum, které bylo v té době už také kosmopolitní. Violoncellový koncert vznikl de facto na sklonku Haydnova života a je to vynikající skladba zralého skladatele. Myslím si, že tento festivalový program je postaven velmi rafinovaně, protože Haydnovy skladby představují takové určité šibalské zamrkání směrem k Leopoldu Mozartovi," říká William Christie.
Sólistou Haydnova Druhého violoncellového koncertu byl mladý Francouz Cyril Poulet. Ten měl možnost poznat Les Arts Florissants již v roce 2014 jako člen jejich juniorského programu určeného studentům posledních ročníků konzervatoří. A jak on osobně vnímá tento prestižní soubor?
„Byla to pro mne úžasná zkušenost. Mladí hudebníci se mohli účastnit zkoušek a potom také mohli společně se stálými členy souboru vystupovat na koncertech. Pamatuji se, že tehdy, před pěti lety, jsme hráli Rameauova Moteta, tedy francouzský program. A pro mne bylo báječné seznamovat se zvukem tohoto ansámblu, který je do jisté míry mýtický a má zcela výjimečnou tradici. Soubor jako takový má několik tváří, několik dimenzí. A já už tehdy jsem měl možnost zahrát si s nimi v různých obsazeních. Jednak v rámci komorních koncertů, kdy William Christie hrál na cembalo, ale měl jsem možnost si s nimi zahrát také operu. Společně jsme dělali také jeden haydnovský program.
Obecenstvo je součástí atmosféry, a když je tam ta správná chemie, výsledek stojí za to, říká Antonio Pappano
Jednou z hvězd letošního ročníku festivalu Pražské jaro je italský dirigent Antonio Pappano. V pátek 17. května se představil v Obecním domě společně s Orchestrem národní akademie Svaté Cecílie z Říma.
„Les Arts Florissants je soubor, který je nesmírně bohatý nejen umělecky, ale také lidsky. A co se týká Haydnova Druhého violoncellového koncertu, ten je jediný, který je s jistotou připsán Josephu Haydnovi. Například, u toho prvního, tam stále ještě přetrvávají určité pochybnosti ohledně jeho skutečného autorství. Zatímco ten druhý se už blíží romantismu, ten první v sobě ještě nese veškeré aspekty barokní hudby. Je to velmi lyrická skladba, která mi v mnoha ohledech připomíná pastorální symfonie. Poprvé byla provedena českým violoncellistou a skladatelem Antonínem Kraftem, který si i sám určoval kadenci, což byla tehdejší interpretační tradice. Sólista zde zkrátka mohl a měl ukázat své schopnosti. V současné době je zvykem, že se ta kadence hraje podle nějakých významných violoncellistů, například podle Maurice Gendrona. Já jsem se ale vrátil k té původní tradici a tu kadenci si určuji sám. V té první větě je výraznější, ve druhé větě naopak jemnější," dodává Cyril Poulet.
Záznam koncertu vysílá v úterý 28. května od 20 hodin stanice Český rozhlas D-dur.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
