Na múzu se nečeká, to je krajně romantická představa. K novým tématům se musím promalovat, říká Lubomír Typlt
Když se dostane do stavu maximální koncentrace, maluje i šestnáct hodin denně. Pro jeho aktuální tvorbu jsou typické pestrobarevné ženské šaty, do kterých fouká vítr. „Před deseti lety by mě nenapadlo, že budu amatérským módním návrhářem,“ říká s nadsázkou Lubomír Typlt, jehož retrospektivu nyní vystavuje Alšova jihočeská galerie. „Díky tomu ale můžu řešit vztahy mezi spoustou barev.“ Do Vizitky ho pozvala Markéta Kaňková.
V patnácti toužil po pozvánce na vernisáž pražské výstavy Jeana Dubuffeta, protože tušil, že by se tam mohl setkat se svým oblíbeným malířem Jiřím Načeradským. Později u něj studoval na brněnské FaVU, a když Načeradský roku 2014 zemřel, oplakal to. Jejich duševní blízkost ilustruje skutečnost, že Načeradský mu na smrtelné posteli odkázal barvy. „Umělci musí mít modly, skrze obdiv se dostanou dál,“ říká host vltavské Vizitky Lubomír Typlt směrem k dodnes nedoceněnému umělci a pedagogovi.
Načeradský, Šalamoun a ti další
Klíčový vliv různých osobností evropské scény Typlt zmiňoval během celého rozhovoru. Výborným profesorem mu byl Jiří Šalamoun, jenž ho naučil myslet. „V prváku a ve druháku na UMPRUM jsem byl na vyhození, měl jsem představu, kterou jsem nechtěl opustit. Rozbít mě tak kladivem, říkal mi pan Šalamoun. Pak nám ale zadal téma pravítkové kresby, kde nešly dělat žádné finesy, a to pro mě bylo jako prozření. Zjistil jsem, že to jde i takhle, a otevřelo mi to například i cestu ke Zdeňku Sýkorovi.“
Sám se v minulosti rozhodoval mezi geometrickou a figurativní kresbou, přičemž vyhrála ta druhá v pořadí. Postmoderní umění mu nic neříkalo, nechtěl hledat krásu v obrazech jen pomocí popisků, a když pak na svých cestách viděl neoexpresionistické obrazy Markuse Lüpertze či Georga Baselitze, ze kterých si i bez vysvětlivek „sedl na zadek,“ rozhodl se, že kromě Prahy a Brna zkusí štěstí i v německém Düsseldorfu. Psala se druhá půlka devadesátých let a počátek nového milénia. První rok strávil právě v ateliéru Markuse Lüpertze, tři roky u Gerharda Merze a další tři roky pak u A. R. Pencka, kde se stal roku 2004 mistrovským žákem.
Konve plné kokainu
Čas německých profesorů – aktivních renomovaných umělců – byl pro studenty vzácností, přestože někteří z nich včetně Markuse Lüpertze věnovali pozornost pouze těm, jejichž práce je oslovovala. Byl mezi nimi i Typlt, který se tehdy na akademii do Düsseldorfu vydal bez peněz, bez předchozí domluvy, jen s hrstkou kontaktů od Magdaleny Jetelové. „Lüpertze jsem tehdy potkal na chodbě, ukázal mu desky s šesti kresbami a jemu se líbily moje kočky,“ odkazuje k obrazu s mrtvými zvířaty.
Když pak na škole působil jako hostující student, spolužáci z toho nadšení nebyli: další člověk, který jim ubral z profesorovy pozornosti. „Tehdy jsem kreslil konve. On se tím opravdu začal zabývat a říkal mi, že mu to připomíná čas, kdy byl v New Yorku. Prý tam chodil chlap s konvemi plnými kokainu.“ Němečtí profesoři si od svých studentů drželi odstup po celé studium a stejně to měl on sám. „Nikdy v životě jsem jim netykal, ani si to nedovedu představit. S žádným profesorem jsem se nikdy nebratříčkoval, to do školství nepatří,“ míní.
Jiří Načeradský své žáky učil, že do ateliéru se chodí pravidelně. „Na múzu se nečeká, to je krajně romantická představa. K novým tématům se musí člověk promalovat,“ konstatuje Typlt. Aby byl schopen naskicovaný nápad na plátno velkého formátu namalovat, musí se uvolnit a maximálně koncentrovat. V takovém stavu zvládne být zhruba tři dny, přičemž první den maluje kvůli technologické návaznosti i čtrnáct nebo šestnáct hodin denně. Energii pak zase několik dní sbírá.
Jaká jsou úskalí brzkého galerijního zastoupení? Jak se posouvají texty, které píše pro kapelu WWW Neurobeat? Za jakých okolností se změnila (a mění) barevnost jeho obrazů? I o tom mluvil ve Vizitce.
Související
-
Zajímá mě, jak do fotky dostat přes techniku emoci, říká fotograf Jiří Thýn
Fotograf Jiří Thýn zkouší nad focením přemýšlet jako nad malováním, promýšlení pracovního postupu při tvorbě díla se v posledních letech stalo jeho hlavním tématem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
