Na kreslení se v běžném provozu jen těžko soustředím. Nejlepší je, když můžu pracovat sama, v pustině, říká ilustrátorka Alžběta Skálová
Když malířka a ilustrátorka Alžběta Skálová pracuje, tak zásadně v tichu, bez hudby v éteru. Mezi jednotlivými výtvarnými projekty mívá delší pauzy, a tak „to na sebe tematicky ani stylově často moc nenavazuje“. Ilustrace i knížky svého tatínka Františka Skály má ráda, společnou výstavu ale zatím nechystá. Sama se teď ostatně víc než tužce a papíru věnuje svým dvěma malým dětem. Ve Vizitce o tom všem mluvila s Ondřejem Cihlářem.
Ať už pracuje s barvou anebo jen s černou a bílou, ať maluje akvarelovými barvami, bere do ruky suchou jehlu anebo kreslí knižní ilustrace, pokaždé je z její tvorby cítit něha, melancholie a snovost. Alžběta Skálová, absolventka ilustrace na UMPRUM, na sebe před lety upozornila zejména jako ilustrátorka knih pro děti.
V posledních letech se ale věnuje hlavně volné tvorbě. „Práce na knížce mi trvá strašně dlouho, třeba dva měsíce. Nejsem schopná dělat jednu knihu za druhou, vlastně vždycky jsem k tomu dělala ještě i volnou tvorbu a honila obživu,“ usmívá se. V posledních třiceti měsících, které polyká péče o děti na takzvané mateřské dovolené, však skoro nekreslí. A to ani se svým starším potomkem. „Výtvarné dílničky“, které jí prý nikdy nešly, tak doma obstarává paradoxně hlavně její muž.
Nakonec to bude malá monografie
Jak ve Vizitce řekla, na práci se navíc v běžném provozu jen stěží soustředí. Vhod jí proto přicházejí různé rezidence, ideálně sólo a „kdesi v pustině“. Pochvaluje si ale i loňský jarní třítýdenní pobyt v Táboře, kam vyrazila s celou rodinou, anebo rezidenci ve slovenské Banské Štiavnici. Tam ji okolní příroda inspirovala k melancholičtější poloze. „Vícekrát jsem byla na Kvildě. Malovala jsem tam motivy podle fotek, ale i ty, které jsem měla uložené v hlavě. Zároveň jsem malovala obrazy, do kterých jsem vkládala místní zážitky. Všude kolem byly krávy, a tak se objevily i v mých obrazech,“ vzpomíná.
Alžbětou ilustrované knihy získaly řadu ocenění: Zlatou stuhu, Magnesii Literu nebo titul Nejkrásnější kniha roku. Jako výtvarnice se podílela na evropsky ceněném snímku Kateřiny Karhánkové Plody mraků, ve Vizitce také detailněji hovořila o práci na Rostlinopisu Jiřího Dvořáka. Šlo částečně o vědecké ilustrace, Skálová proto strávila čtrnáct dní rešerší jednotlivých rostlin a ověřováním, jestli neměl autor na mysli nějaké jiné.
Na jaře se chystá k vydání katalog, který měl primárně odrážet Alžbětinu předloňskou výstavu v pražské Ville Pellé. Katalog se ale nakonec rozrostl na dvě stě stránek, a tak se fanoušci této výtvarnice mohou těšit v podstatě na monografii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
