Na komické struně hudební i konverzační

3. červen 2004

Vskutku pozoruhodný je žánrový rozptyl repertoárové nabídky Městského divadla Brno, zahrnující vedle činoherních dramat populární tvorbu muzikálovou a nejnověji i operetní. Lze jej alespoň letmo doložit na dvou zdařilých komediálních premiérách, shodou okolností vytvořených renomovanými hostujícími režisérkami z Prahy.

Až do 18. století nás zavádí Kamenný host aneb Prostopášník (1776) v Čechách působícího týmu boloňského skladatele Vincenza Righiniho a libretisty Nunziata Porty, inscenovaný tehdy v Kotcích a nyní nově přeložený Stelou Pavlovskou. Jednu z mnoha dobově oblíbených, v tomto případě předmozartovských, juanovských látek si vyzkoušela umělecká vedoucí Divadla v Dlouhé Hana Burešová již se studenty DAMU (1997).

Hudebně svěží, ale vcelku běžnou číslovou operu bez moliérovských filozofických přesahů pojala režisérka jako hravé divadlo na divadle, v několika rovinách nápaditě těžící z napětí mezi dobovými interpretačními konvencemi a jejich současnou humorně vylehčující nadsázkou. Výtvarníci Karel Glogr (iluzivně namalovaná kulisová scéna) a Samiha Malehová (opulentní rokokové kostýmy) jí dopřáli nejen zcizující lokální prvky (brněnské reálie v přímořské Kastilii či partie v "hantecu"), ale především po stranách kukátkového jeviště umístili šatny herecké společnosti. Umožnili tak nápaditě pracovat se shazujícím kontrastem přepjatě aranžovaného patosu a jeho pitoreskním zákulisním rubem. I muzikálově ostřílení účinkující (v čele s titulním Igorem Ondříčkem) zvládají veršovaný dialog prokládající hudební koloratury s patrnými intonačními obtížemi, ale to lze do jisté míry kamuflovat vkusně parodickým laděním nedlouhého, stylově vyváženého večera. Jeho nejzábavnější momenty sem pak vnáší další poloha, commedia dell'arte, v níž se s příslušnými typovými gagy a lazzi výborně uplatní především Giovanniho sluha Arlecchino.

Helena Dvořáková a Viktor Skála v inscenaci Kamenný host aneb Prostopášník

Zdánlivě spíše sázkou na jistotu se jevila premiéra proslulé salonní konverzačky Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa (1895). Právě v MdB se s touto jeho poslední hrou poprvé setkala režisérka Jana Kališová, mající za sebou trojici zdejších úspěšných hostovaček (Picardův Parazit, Shakespearova Marná lásky snaha, O'Neillova trilogie Smutek sluší Elektře). Citlivou úpravou překladu Jiřího Zdeňka Nováka plně respektovala základní polohu této "lehkovážné komedie pro vážné lidi", která nespočívá ani tak v individualizaci figur nebo v situačních zvratech, jako ve vytříbeném "umění lhát" - tedy v duchaplném, elegantně pointovaném dialogu plném aforistických bonmotů, jehož části do sebe musí zapadat s filigránskou přesností. V pastelově barevné výpravě Jaroslava Milfajta, malebných Růžičkových kostýmech a vyšperkováni osvěžujícími legráckami, přistupují všichni aktéři k méně běžnému stylizovanému žánru s profesní pokorou. Graciéznost vyrovnaného mileneckého kvarteta (Viktor Skála, Petr Štěpán, Veronika Poláčková, Ivana Vaňková) a distingovanost staršího páru (Eva Jelínková, Jiří Tomek) podle očekávání přebíjí robustní výkon Zdeny Herfortové v textově nejvděčnější postavě autoritativní lady Bracknellové.

Fotografie z inscenace Jak je důležité míti Filipa
autor: Vít Závodský
Spustit audio