Na Ďáblově houpačce bez závratě
V současné době hned tři česká divadla uvádějí dramatizaci románu Fjodora Sologuba Melkij bes: v Liberci pod názvem jeho posledního českého překladu z roku 1970 Posedlý, v ostravském ND jako Malého ďábla a v pražském Činoherním klubu coby Ďáblovu houpačku.
Ač každá z dramatizací je jiná, lze nejspíš souhlasit s režisérem pražské inscenace, hostujícím Romanem Polákem, že divadelníky k próze, která byla psána v letech 1892 až 1902 a bývá označována za dekadentní, přitahuje její grotesknost přecházející v tragédii, výrazná smyslnost i neschopnost jejích postav vnímat problémy druhých - tedy rysy rezonující s pocity a zkušenostmi lidí na přelomu 20. a 21. století. Jistou roli při výběru předlohy bezpochyby sehrává i atraktivní příběh o středoškolském profesoru Peredonovovi, jenž, puzen svými ambicemi, stává se objektem podvodné hry milenky Varvary, zvolna propadá stihomamu a své zprvu až komické počínání korunuje vraždou nejlepšího přítele.
Tato hlavní linie syžetu je v pražské inscenaci bohužel oslabována velkým prostorem, který autor dramatizace Roman Císař nechal linii vedlejší - historii svádění mladičkého gymnazisty Sáši Pylnikova o něco starší Ludmilou, jednou ze tří eroticky hravých sester Rutilovových. I když ony vedlejší události umožňují sugestivněji rozvinout dusivou a zároveň i dráždivou atmosféru maloměstské společnosti, která je živnou půdou Peredonovovy chorobné proměny, proces této proměny se tak zároveň prodlužuje a rozmělňuje.
Přes veškerou snahu Jaromíra Dulavy zachytit jednotlivé fáze stupňující se psychopatie hlavního hrdiny, časté přerušování tohoto regresivního procesu gymnazistovou love story snižuje citlivost diváka vůči škále charakterových vlastností (například naivity, vypočítavosti, hrubosti, agresivity aj.), z nichž herec svou upadající postavu buduje. Nehledě na to, že inscenace až příliš věrná své epické předloze zároveň ztrácí dramatické napětí.
Je to škoda, protože v ní najdeme i další výborné herecké kreace - například Nely Boudové v roli Peredonovovy milenky a posléze manželky Varvary či Dany Černé, která umí lehce načrtnout pochybný charakter její známé Grušinové, inspirátorky i realizátorky Varvařina podvodu. Připočteme-li k tomu nadprůměrné výkony Pavla Kikinčuka, Zdeňka Maryšky, Stanislava Zindulky a zvláště pak Ondřeje Vetchého v rolích Peredonovových známých a kolegů, nápaditost režiséra, jež se projevuje nejen vedením herců, ale třeba i využíváním působivé hudby Petra Skoumala a scény Jána Zavarského k vytvoření až karnevalově přízračné atmosféry, nezbývá než litovat, že dramatizace nebyla vystavena tvrdší oponentuře. Z inscenace "poměrně dobré" mohla být inscenace výborná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
