Na čtení scénáře si vyčlením i deset dní. Potřebuju, aby mě dloubl, pak teprve přicházejí nápady, říká kameraman Jan „Baset“ Střítežský
Mluví o sobě jako o nejhovornějším kameramanovi na české scéně. Čtyřikrát byl nominovaný na Českého lva, cenu ale nakonec vždycky získali jeho kolegové. Pochází ze Zlína, kde v dospívání hrával na baskytaru. Hudba se do jeho života aktivně vrátila, kromě obrazu totiž skládá a na koncertech prezentuje svoje písničky. Hostem Ondřej Cihláře byl ve Vizitce Jan „Baset“ Střítežský.
Jan Střítežský se ve Zlíně vyučil kovoobráběčem, a kdyby po dvanácti letech hraní špičkové házené dostal profesionální smlouvu, bylo by o jeho celoživotní dráze zřejmě rozhodnuto. Jenže ji nedostal, a tak vyhrál film. Studoval ho nejprve ve Zlíně, po zanechání vrcholového sportu odešel do Prahy na FAMU, kde absolvoval Katedru kamery. Do hlavního města si s sebou přinesl i přezdívku Baset. „Když mi bylo sedmnáct, shodli jsme se, že si do zlínského domu pořídíme psa. Přišel jsem s ním na trénink házené, měl jsem odrostlé mikádo a smutné oči. Kluci konstatovali, že vypadám jako čokl, a od té doby mi jinak neřekli,“ objasňuje.
Střítežský se jako kameraman podílel na deseti filmech včetně Aloise Nebela, Díry u Hanušovic, Fair Play a Křižáčka, za které byl nominován na Českého lva. Pokaždé jej ale „porazil“ někdo ze silné trojice Vladimír Smutný – Martin Štrba – Štěpán Kučera. Ve Vizitce detailně mluvil o dvou aktuálních projektech: nedávno uvedeném debutu Michala Nohejla Okupace a o právě dokončovaném snímku Tomáše Hodana Poslední závod. Zatímco Poslední závod se natáčel v zasněžených Krkonoších při teplotách okolo minus devíti, kdy kameramanovi mrzl déšť přímo na objektivu, v mlžných mracích nebylo těžké ztratit orientaci a do silného větru se člověk mohl doslova položit, Okupace vznikala loni v létě doslova pod sametem.
Přátelství pečetěné společnou zahradou
S režisérem Nohejlem jej pojí nejen přátelství, ale i zahrada jejich chalup, film spolu proto detailně promýšleli. Dojem lynchovské estetiky s červenou oponou v pozadí zesílilo Střítežským vybrané červené světlo. Jak však v rozhovoru několikrát zdůraznil, styl Davida Lynche má sice rád, tento způsob svícení ale zvolil hlavně proto, že odpovídal příběhu – tak, jak by to podle něj mělo být pokaždé.
O snímku Okupace se mluví a píše jako o silně vizuálním, Střítežský ale toto škatulkování nebere. „Je to vizuální, ale i hudební a herecký film, kamera hercům připravila prostředí, aby jim divák uvěřil,“ říká. „Je důležité, aby do sebe zapadly všechny kostky, což se stalo. Nikdo se s nikým nechtěl přebíjet.“ Na filmu ocenil i scénář, který byl připravený tak, aby se stihl natočit ve vymezeném čase šestnácti dní, a předchozí detailní přípravu.
Ve Vizitce mluvil také o své hudební kariéře, o písňových textech, které v duchu vidí v obrazech, o způsobech, jak levně natočit nákladné exteriérové scény, a také o tom, jak nad zbrusu novým scénářem promýšlí budoucí kameramanskou práci. „Jsem dyslektik a dysgrafik a přelouskat scénář mi trvá. Rád si ho ale čtu v klidu, a to klidně dvakrát, vyčlením si na to třeba i deset dní. Pokaždé potřebuju, aby mě scénář dloubl. Pak mi naskočí nápad,“ popisuje. Scénáře, které ho nikterak nedloubly, dostával hlavně z počátku kariéry. Nakonec si ale počkal na látku, která jej silně oslovila: debutoval Aloisem Nebelem režiséra Tomáše Luňáka.
Související
-
Mám rád hraniční situace a výstup z komfortní zóny vyhledávám, říká režisér Tomáš Hodan
Točil dokumenty o Zakarpatské Ukrajině, Haně Hegerové, ale teď, když se jako režisér postavil na plac s vlastním scénářem, se cítí tak, jak si představoval během studií.
-
Historka, ze které vznikl film Okupace, zapadá do světa hrdinů a antihrdinů, říká režisér Nohejl
Debut Okupace ovládl Ceny české filmové kritiky za rok 2021. Odnesl si cenu za nejlepší film, režii i scénář. Připomeňte si rozhovor s režisérem Nohejlem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.