Můžou děti účinkovat v inscenaci o životě vraha dětí Marca Dutrouxe? Odpovědí je inscenace Five Easy Pieces

26. listopad 2018
Five Easy Pieces

Stručné dějiny Belgie ve vztahu k otázkám estetickým i morálním diskutují herci a herečky mezi 8 a 13 lety v inscenaci Five Easy Pieces. Představení této inscenace, která budí pozornost po celém světě, bylo uvedeno v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka a ve spolupráci s festivalem dokumentárního divadla Akcent v pražském Divadle Archa.

Autorem a režisérem inscenace je Milou Rau, kterého ke spolupráci na této inscenaci přizvalo belgické divadlo Campo sídlící v Gentu. Milo Rau se rozhodl společně s mladými herci netradičním divadlem způsobem uchopit životní příběh vraha dětí Marca Detrouxe. Jediným dospělým hercem v této inscenaci je Peter Seynaeve.

Five Easy Pieces

Proč byly do inscenace obsazeny děti?

Belgické divadlo Campo má takovou tradici, že každé dva roky pozve některého z režisérů nebo režisérek, kteří nejsou zvyklí pracovat s dětmi, aby vytvořili inscenaci s dětskými herci pro dospělé publikum. Švýcarský režisér Milo Rau patří k renomovaným divadelníkům, jako je například Christop Marthaler nebo Frank Castorf. Jeho práce je často orientovaná na politická témata a nezřídka bývá považovaná za provokativní. Sám Milo Rau považoval nabídku od divadla Campo za velkou výzvu. Ab byl to on sám, který přišel s nápadem zpracovat příběh spojený s životem a otřesnými kriminálními činy Marca Dutrouxe. Takové rozhodnutí je v něčem kontroverzní a faktem je, že žádný belgický režisér by se příběh pedofilního vraha Marca Dutrouxe nikdy nerozhodl uvést v divadle a navíc s dětskými herci.

Čtěte takéDevítiměsíční cesta na svět. Mimodrama Než vše začalo… spojuje taneční divadlo a pantomimu

Milo Rau chtěl takovou inscenaci udělat proto, že věří v terapeutickou moc divadla. To, co Marc Dutroux provedl, tedy že věznil, znásilňoval a pak zabil malé dívky, naprosto traumatizovalo celou belgickou společnost. Stalo se to před dvaceti lety a toto trauma v Belgii pořád přetrvává. Milo Rau se na něj zaměřil s dětmi, které tímto traumatem nejsou zasaženy, protože v době, kdy se ty strašné věci staly, nebyly ještě na světě. Mají od toho všeho odstup. Dospělé publikum pak příběh z jejich úst vnímá jinak. Přijímá ho, vyrovnává se s ním a zase může pokračovat v životě.

Five Easy Pieces

Děti účinkující v této inscenaci jsou v podstatě nedotčené čisté duše. Je to pro ně vše jen hra?

Pro diváky je to přirozeně silné, velmi emotivní představení. A děti to naopak všechno vnímají právě skrze vámi zmiňovanou hru. V rámci pěti scén vklouzávají do různých rolí – role policisty, otce Marca Dutrouxe, jedné z obětí, rodičů mrtvých dívek a dalších.
Inscenace si klade také otázky spojené s tím, co děti skutečně vědí, co cítí a jak nahlíží na složitá témata jako je třeba svoboda nebo smrt. A tímto konfrontují nás a otevírají různá tabu. Dospělé publikum to vše ale vnímá jinak a často si své pocity projektuje do pocitů herců. To znamená, že diváci mají pocit, že cítí to samé, co dětští herci. Naši malí herci ale nepracují metodou Stanislavského, nevyužívají v divadle svých dřívějších traumat k tomu, aby vytvořili postavu. Skutečně hrají – jako že jsou smutní, jako že jsou staří nebo jako že jsou nemocní. Děti přirozeně moc dobře vědí, proč to všechno společně děláme, ale nejsou samotným příběhem nijak traumatizované.

Všecko zastavit, zatáhnout za brzdu a nezhebnout! Činohra Národního divadla zve na Návštěvu

David Matásek, Saša Rašilov, Ondřej Pavelka, David Prachař

Na netradiční návštěvu zve diváky činohra Národního divadla. Pro Novou scénu adaptoval prozaik Emil Hakl společně s režisérem Janem Fričem a dramaturgyní Ilonou Smejkalovou povídku „Návštěva“, kde se jako hlavní téma nenápadně vynořuje „konečnost“ a strach z ní.

A jak byste charakterizoval vaši roli v této inscenaci? Vyvíjela se vaše postava a to, co říká až během zkoušení, nebo přišel Milo Rau už na začátku s hotovým scénářem?

Na začátku byla pouze idea pracovat s dětskými herci na tématu života a činů Marca Dutrouxe. Na začátku jsme vůbec netušili, jak se toho konkrétně chopit. Tudíž samotnému zkoušení předcházela řada diskuzí a dramaturgických rešerší materiálu. Brzy bylo jasné, že v inscenaci nemůžeme mluvit jen o Dutrouxovi, ale také o dětech, které v té inscenaci účinkují a o tom, co od tohoto divadla očekávat a co nám může přinést. Hodně jsme diskutovali i s dětmi a obsah těchto diskuzí jsme se rozhodli přenést i do inscenace. Já jsem v inscenaci účinkovat neměl. Původně jsem na ni jen asistoval, protože mám zkušenost s dětmi v divadle. Nakonec jsme ale přirozeně museli uvažovat i o tom, jakým způsobem my jako dospělí využíváme děti, abychom vytvořili umění. To je důležitá morální otázka. Abychom byli jako tvůrci úplně transparentní, rozhodli jsme se režijní postupy zveřejnit skrze mou postavu na jevišti. V podstatě jsem něco jako kouč, který řídí dění přímo na jevišti a stejně tak i jednáni dětských herců.

Five Easy Pieces

Vše, co v představení zazní, je založeno na pravdě a faktech?

Na začátku skutečně žádný scénář nebyl. Ten se zrodil postupně z diskuzí s dětmi. Pak vzniklo pět monologů, mezi nimi i monolog Dutrouxova otce nebo monolog uneseného dítěte, které ale bylo nakonec zachráněno. Ta dívka pak později o své hrůzné zkušenosti napsala knihu. Tedy vše, co v inscenaci zazní, je založeno na pravdě. Fakta, dokumenty, články, svědectví a taky životní příběhy jednotlivých postav jsme dali dohromady a vytvořili scénář.

Jak mluvit o morálce a nemoralizovat? O inscenaci Desatero přikázání s Rolandem Kobergem z vídeňského Volsktheater

Z inscenace Desatero přikázání

Rakouská inscenace Desatero přikázání ukazuje, jak těžké je vytvářet vlastní normy ve světě, kde je Bůh mrtev a ideologie je u konce. Inscenaci ve vídeňském Volkstheatr vytvořil režisér Stephan Kimmig podle filmového scénáře Krzysztofa Kieślowskeho k seriálu Dakelog. Tímto představením byl v neděli 18. listopadu zahájen 23. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

V inscenaci se v podstatě prolíná více společenských a historických traumat. Příběh Marca Dutrouxe spojujete s koloniální minulostí Belgie, konkrétně tedy s bývalou kolonií Konga. Je až zarážející, jak úzce jsou tato témata ve vaši inscenaci skrze postavu Dutrouxe propojena.

Jsou to sice dvě různá traumata, ale v belgické společnosti stále rezonují. Dutroux a jeho čin belgickou společnost doslova paralyzoval a teprve teď po těch dvaceti letech se s tím pokusí vyrovnat. Zatímco s tím, co Belgičané prováděli v Kongu, o tom se nám veřejně moc mluvit nechce. Zkrátka jako bychom se neuměli vyrovnat s naší koloniální minulostí. Naštěstí mám pocit, že pokusy otvírat tato nepříjemná témata se poslední dobou docela daří a že se k tomu řada umělců i společenských iniciativ snaží postavit čelem. Tato inscenace by k tomu také mohla přispět.