Muž na skále

17. březen 2019

Spolumajitel největší české soukromé galerie původně úspěšně podnikal v Austrálii. Do česka se vrátil v roce 1996 a v Praze pokračoval v podnikání v oblasti stavebnictví a interiérového designu. Jeho celoživotním zájmem je architektura a současné úmění. C Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích, které se veřejnosti otevřelo v roce 2008, působí jako ředitel. O svém životě bude ve vltavských Osudech vyprávět Leoš Válka.

Stalo se to před rokem. Leoš Válka, kterého na první dobrou od dělníků na stavbě nerozeznáte, mě provází budoucími prostory DOX+. „Stavba? Jaká stavba?“ málem se naštve: „To už je vlastně hotovo!“ Nedůvěřivě se dívám kolem sebe. Je to stavba se vším všudy, včetně desítek dělníků, kteří se tady střídají na směny, a Leoš Válka je podle všeho často do pozdní noci s nimi.

Nic se nevzdává

Tady má být za měsíc a půl koncert symfonického orchestru? Tady má sedět dohromady pět set lidí a poslouchat hudbu Feldmana? Tady má stát rozhlasová technika a natáčet Symfonický orchestr Českého rozhlasu? Pokoušejí se 0 mě mrákoty. Leoš Válka to naprosto přehlíží a s obrovským zapálením a nadšením v hlase mi ukazuje další výdobytky nové budovy: tady je hlavní vstup, tady toalety, tady bufet, tady šatny, tady zkušebna a nahoře: soukromá škola pro budoucí architekty včetně velké kuchyně a kaváren... Vyjdeme na chodník. Leoš Válka si zapaluje cigaretu a spokojeně si prohlíží „své“ nové dílo. Najednou mám jasno: stojím před zcela výjimečným mužem, se kterým, když vás přijme do party, jednoduše nemůžete nic vzdát, po jehož boku chcete za každou cenu vydržet do hořkého nebo vítězného konce.

Na natáčení vltavských Osudů si v předvánočním čase vyhradil Leoš Válka (1953) dvě dopoledne. Během nich se zavřel ve svém světě. Soustředěně a otevřeně začal mluvit nejprve o svém dětství. Příběh začíná bezútěšným pocitem, který si odnáší jako základní vzpomínku z raných let. Dlouhé roky těžce nemocný otec, na straně druhé neuvěřitelně odolná, laskavá matka, která žila jen pro rodinu. Přesto se chlapec nevyhnul tu kratším, tu delším pobytům v nemocnicích i sanatoriu. V šesti letech u něj objevili tuberkulózu. Nestýskal si, nic jiného než tíživou atmosféru kolem sebe neznal, 1 možná proto měl silnou touhu utéct. Kamkoli. Udělal to až o mnoho let později. Základní škola Leoše Válku nezajímala, nenáviděl ji a pohrdal jí. Jeho život byla ulice, kamarádi, čundry, později objevuje zcela jiný svět - lezení na skály, pohledy z výšky i romantiku soudružnosti, spolehnutí se jeden na druhého.

Knihy a pohled z výšky

O peripetiích neúspěšně odmaturovat Leoš Válka v Osudech také vypráví a zavádí nás do absurdního světa učňovského školství šedesátých let, se kterým se dokonce soudil. Svou pracovní kariéru začal jako topič a uklízeč v Náprstkově muzeu. Při tomto zaměstnání měl téměř neomezený čas navštěvovat antikvariáty a naplno rozvíjet svou vášeň z dětství - číst a čtením se vzdělávat. Díky lezení na skály se později přidává k partě horolezců, kteří pracují jako výškoví specialisté a relativně lehce si začal vydělávat na tehdejší dobu velké peníze.

Proč i přesto Leoš Válka na počátku osmdesátých let z republiky odchází? Jak se pak žilo v utečeneckém táboře v Traiskirchenu? Jaká náhoda ho posadila u jednoho z kavárenských stolků ve Vídni vedle pracovníků australské ambasády? Jak silná byla horolezecká parta, které se nakonec plní sen a odlétá do Austrálie. A proč ta byla pro Leoše Válku náhradním řešením? Za jakých okolností byla jeho stavební firma na výškové práce tak úspěšná? Jak moc miluje Leoš Válka mrakodrapy a jaké to je se z nich dívat v Melbourne na oceán? Proč nakonec dobře „nalajnovaný“ život v Austrálii opouští? V Osudech Leoš Válka osvětluje svůj trvalý návrat do Prahy v roce 1996.

Život, který dává smysl

Slunce, ať už australské, newyorské nebo právě to pražské, hrálo v životě Leoše Války velkou roli. Díky němu v jednom momentě zahodil velmi ziskový projekt a rozhodl se založit soukromou galerii. Proč pak v jejím vnitrobloku nechal postavit vzducholoď Gulliver? A před rokem už zmíněný DOX+? Jak nebezpečné je jet v zajetých kolejích a co vede k malokultuře? Proč má Leoš Válka tak silnou ambici mít vše od výtvarného umění po literaturu pod jednou střechou? Závěr ještě velmi čerstvých pamětí Leoše Války patří Praze: kolegům architektům, partnerům DOXu, politikům i úředníkům, byrokratům, agentům s teplou vodou, moudrým starcům i přátelům. A také nejsilnějším výstavám v DOXu od jeho otevření v roce 2008. Patří jeho filozofii obklopovat se lidmi, kteří jsou schopni, stejně jako on, komplikovat si život.

Leoš Válka má stále rozzářené oči, přes všechna rozčarování, která zažívá, přes nebezpečí ztráty „kyslíku“, když jste pod neustálým tlakem. Uvnitř má totiž touhu, velkou a často možná naivní a romantizující touhu, a to sdílet s ostatními tu nejzákladnější lidskou potřebu: žít životem, který dává smysl.

Spustit audio

Více o tématu