Musím milovat lidi, o kterých točím, vyznává se režisér filmu Mr. Gaga

17. květen 2017
Tomer Heymann na Festivalu tanečních filmů

Hostem Festivalu tanečních filmů, který se v Praze konal minulý týden, byl izraelský dokumentarista Tommer Heymann. V kině Světozor představil svůj snímek Mr. Gaga – dokumentární portrét slavného izraelského choreografa Ohada Naharina.

Sedmačtyřicetiletý režisér je autorem mnoha oceňovaných dokumentů. Počátky snímku Mr. Gaga sahají do doby před šestadvaceti lety, kdy se Tomer Heymann přestěhoval z malé vesnice do Tel Avivu. Tehdy poprvé navštívil představení Ohada Naharina.

Tomer Heymann na Festivalu tanečních filmů

Do té doby jste se o tanec nezajímal?

Když jsem přišel na představení, neměl jsem vůbec žádná očekávání. Bylo to strašně dávno. V mých představách byl tanec spojený s něčím staromódním, suchopárným a strašně nudným. Ale po osmdesáti minutách strávených v tel-avivském divadle, nedokážu ani popsat, co se se mnou dělo. Měl jsem pocit, že se vznáším, něco se ve mně změnilo, byl to šok. Šel jsem k oceánu, a tak jak jsem byl oblečený, jsem do něho vstoupil. Lidé si museli myslet, že jsem blázen. Nevěděl jsem, jak mám ty emoce a myšlenky ukočírovat. A v tomto okamžiku, o tom jsem přesvědčený, vyklíčilo semínko toho, co se později stalo snímkem Mr. Gaga. Tehdy se v mém srdci zrodilo něco velkého. Pro mě, tehdejšího mladého Tomera, to byl okamžik, kdy jsem zjistil, co je síla umění. Ovlivnilo mě to v mnoha směrech, emocionálně i intelektuálně. To představení jsem pak navštívil snad třicetkrát nebo čtyřicetkrát. Každý večer. Objevil jsem úplně nový svět.

Bylo náročné dostat se blízko Ohadu Naharinovi? Měl jste před natáčením nějaká očekávání, která se pak změnila?

Natáčet jsem začal až o dvacet let později, kdy už jsem byl uznávaný režisér. Šel jsem za ním a byl jsem přesvědčený, že bude šťastný, že o něm chci natočit film, zachytit jeho život, energii, vložit do toho vlastní peníze. Jenže on mi na to řekl, že o žádný film nestojí. Prohlásil: "Podívej se na internet, hledej, kde chceš, žádný film o mě neexistuje." Ohadovi bylo 58 let, když jsem začal točit, nebyl to žádný mladík. Byla to slavná osobnost, ale skutečně o něm do té doby nebyl natočen žádný snímek. Poprvé mě doslova vyhodil a řekl mi, ať počkám, až umře. To jsem rozhodně neměl v úmyslu. Ale přesvědčit ho mi trvalo strašně dlouho. Na začátku byl striktně proti, říkal mi, že to nemá se mnou nic společného, ale že podle něho tanec je něco efemérního, co se vytrácí, mizí a nedá se zachytit. Kdežto film tanec navždy zmrazí, zarámuje ho. Podle Ohada má tanec podléhat zapomnění. Bylo strašně náročné ho přesvědčit. Je to velmi tvrdohlavý a přísný člověk, ale uvnitř je krásný. Jenže nejdřív musíte sloupnout spoustu vrstev, abyste to krásné, co v sobě skrývá, odhalili. Trvalo mi dlouhá léta, než jsem ho přesvědčil.

Líbil se mu nakonec váš film?

Když film poprvé uviděl, po osmi letech natáčení, což pro něho bylo nepochopitelné, ptal se mě: co se děje, proč to trvá tak dlouho? A já na to, že je to součást procesu, protože při každém natáčením objevím něco nového, další zajímavý detail z jeho života. Když už jsem tedy měl pocit, že je film hotový, pozval jsem ho do svého studia, abych mu ho promítl. Byl jsem strašně nervózní. Bál jsem se, jak bude reagovat na to, jak jsem ho zachytil. Na konci filmu se rozplakal. Řekl mi, že je strašně dojatý, když vidí opět Mari, ženu, se kterou strávil dvaadvacet let života. Řekl mi: "Od chvíle, kdy zemřela, jsem neslyšel její hlas. A v tvém filmu opět ožila. Je to člověk, se kterým jsem sdílel svůj život, svoji vášeň, svoje chyby. Tanečníci z mého souboru ji ani neznají, protože už tu dávno není. Nevědí, jakou mi byla oporou a inspirací." Ohad byl taky ohromený archivními materiály, které se mi podařilo sehnat. Je tam například jako mladý voják v armádě. Vůbec netušil, že takové záběry existují. Také ho překvapilo, jakým způsobem čtu a nově interpretuji jeho tvorbu. Film je jakýmsi mixérem záběrů z archivů, ze zkoušek, z procesu tvorby, z minulosti i současnosti. S tím vším jsem si hrál. Jako bych jeho tvorbu překládal do jiného jazyka. Byl opravdu velmi překvapený. A když jsem se ho ptal, co tomu tedy říká, prohlásil: "Tomere, jsi dobrý režisér, máš silný rukopis, jsi to skutečně ty. Ale já bych o sobě natočil úplně jiný film. Objal mě a šel domů.

Záběr témat, kterým se ve svých dokumentech věnujete, je velmi široký. Od života homosexuálů či transsexuálů, přes palestinsko-izraelské vztahy až po rodinu a domov. Jedno ale mají společné – vaše osobní zaujetí, vztah k aktérům, o kterých točíte...

Moje práce má několik zásad. Když začnu točit nějaký film, ať už je o filipínských transsexuálech, kteří žijí v Izraeli, o Arabech, kteří se rozhodnou založit arabsko-židovskou školu, o mé rodině nebo o mém německém příteli, nikdy nemám scénář. Nemám ani představu, za jak dlouho film dotočím. Normální režisér si dá určitý časový limit. Já žádné limity nemám. Pracuji bez rozpočtu, bez scénáře a bez konečného termínu. Z ekonomické stránky je to tedy velmi náročné. Producent si proto rve vlasy a je ze mě šílený. Druhým předpokladem je, že musím milovat lidi, o kterých točím. Musím je hluboce milovat ne proto, že jsou krásní, silní, přitažliví. Naopak, hledám jejich slabá místa. U svých postav, a Ohad Naharin není výjimkou, se snažím dostat čím dál tím hlouběji do jejich duše, aby byli lidštější. Když se budete dívat na můj film Mr. Gaga, uvidíte Ohada, jak dokáže být tvrdy až zlý na své tanečníky, říká jim, že jsou nudní, spílá jim. A na druhou stranu umí být i úžasně milý a laskavý, vysvětluje jim svou filosofii a strašně jim pomáhá. Vidíte, jak úžasný je to otec, jak se krásně chová ke své dceři. A ve stejný okamžik, kdy jedna polovina jeho těla je něžná a milující vůči dceři, druhá polovina je odměřená, chladná, netrpělivá vůči mladým tanečníkům. To je nádherný okamžik: stejná osoba má v jedné vteřině ve svém těle dva zcela protichůdné elementy. Vnitřní konflikt. Rád se proto dívám na věci z ústraní, z podzemí a vynáším je na povrch. Abych se vrátil k vaší otázce. Když jsem točil film Mr. Gaga, říkal jsem sám sobě, nikdy nezapomeň na toho mladého Tomera, který nikdy předtím neviděl tanec, který ho neměl rád. Teď už bez tance nemůžu žít. Dělá můj život bohatší, naplňuje ho. Ale nebylo to tak vždycky. Proto jsem ten film chtěl natočit tak, abych divákům předložil obě strany jedné mince. Jestli je pro vás tanec něco abstraktního, nepochopitelného, pojďte se podívat na Mr. Gaga a třeba změníte názor.