Můj život je zkrátka neuvěřitelnej, říká v Osudech přední světová galeristka a kurátorka Milena Kalinovská

Mimořádnou ctižádost a přesvědčení o svém právu na štěstí Milena Kalinovská získala velice brzy. „Moje první vzpomínka je z doby, kdy se narodil můj bratr. U jeho postýlky stáli zejména moji ruští příbuzní a dědeček Fjodor Rjabov přede všemi pronesl: ‚Z tohoto chlapce vyroste velký muž.‘ A já jsem v těch třech letech byla neuvěřitelně naštvaná a řekla jsem si, tak já vám ukážu, kdo tady něčeho dosáhne!“

Dědečkovo tradičně patriarchální smýšlení naštěstí Mileniny rodiče ani babička nesdíleli, a tak ji vybavili tím nejcennějším, co ji později pomohlo se prosadit: nezlomným sebevědomím, zodpovědností a vůlí tvrdě pracovat, názorovou otevřeností, lehkostí v navazování kontaktů a humorem.

Milena Kalinovská odmalička vášnivě četla a kromě beletrie ji zajímalo výtvarné umění a architektura. Od umění ji však rodiče a babička zrazovali, proto se rozhodla nejprve pro studium práv a později pro filmovou produkci. Její plány však poté, co do Československa vtrhly tanky vojsk Varšavské smlouvy, nabraly zcela jiný směr.

Svoboda a úspěch

Do Velké Británie emigrovala v roce 1970 spolu se svým budoucím prvním manželem Jiřím Studničkou pod záminkou jazykového kurzu v přímořském Bournemouthu. Odtud však rovnou mířili do Londýna. Oběma se podařilo získat stipendia, a tak Milena vystudovala srovnávací literaturu a ruské umění v Essexu. Další stipendium jí umožnilo vystudovat slavistiku v kanadském Vancouveru, kde také potkala svého druhého muže, odborníka na ekonomickou a průmyslovou strategii Sovětského svazu a zemí střední a východní Evropy Jana Vaňouse.

Milena Kalinovská|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Po jejím prvním londýnském výstavním projektu věnovaném Majakovskému následovaly další přitažlivé pracovní nabídky. Tou první byla kurátorská činnost v londýnském uměleckém centru Riverside Studios, za niž byla v roce 1985 jako jediná Češka v dějinách nominována na Turnerovu cenu, udělovanou sítí čtyř britských galerií Tate Gallery. Po svatbě s Janem Vaňousem a odchodu do USA vedla šest let Institut současného umění v Bostonu a poté jedenáct let řídila kulturní programy a vzdělávání prestižního Hirshhornova muzea ve Washingtonu. V roce 2015, tedy po pětačtyřiceti letech života v emigraci, přijala nabídku tehdejšího generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta na místo ředitelky Sbírky moderního a současného umění i Sbírky umění 19. století Národní galerie a její výstavní program obohatila o významné výstavy Gerharda Richtera, Mileny Dopitové či Magdaleny Jetelové.

Láska

Rozhlasové Osudy Mileny Kalinovské by však nebyly úplné, kdyby vynechaly bolestné stránky života. Když starší dceři Míle lékaři diagnostikovali Williamsův syndrom, který citelně ovlivňuje fyzické, psychické i mentální zdraví dítěte, Mileně Kalinovské se zhroutil svět. „Myslela jsem, že nic horšího se mi nemůže stát.“ Lékaři, komunita rodičů podobně hendikepovaných dětí a pedagogové však vytvořili tak pevnou podpůrnou síť, že rodina počáteční šok přestála a oba manželé se mohli nadále věnovat jak výchově dcery a později i syna, tak svým profesím. „Vy víte, že o to dítě musíte bojovat. Bojujete o ně neustále. Ale nejste v tom sami. Ostatní bojují s vámi,“ říká Milena Kalinovská s úsměvem.

Podobný zážitek mimořádné solidarity zažila před rokem, když umíral její manžel Jan. Paliativní péče je v USA naprosto běžnou, státem hrazenou součástí zdravotního systému. V nejtěžších chvílích tedy věděla, co ji čeká a kdykoliv mohla zavolat pomoc, což pro ni jako pro silně emancipovanou ženu nebylo zrovna přirozené. Pečovatele zavolala teprve poté, co si zlomila ruku a překročila hranice svých sil. „Ptali se mě, proč jste nás nezavolala dřív? Vždyť tohle všechno jsme mohli dělat s vámi! Ale já byla k Janovi natolik připoutaná, že to nešlo.“ Osudy Mileny Kalinovské jsou totiž nejenom příběhem svobody a úspěchu, ale především příběhem lásky.