Můj život Cuketky. Nejlepší evropský animák má nominaci na Oscara. Inspiroval ho Jiří Trnka

18. leden 2017
Slovo o filmu , Slovo o filmu

Francouzsko-švýcarský loutkový film Můj život Cuketky přibližuje život dětí, opuštěných rodiči. Dočkal se za to Evropské filmové ceny pro nejlepší animovaný film i nominace na Oscara. Přinášíme rozhovor s režisérem.

Malý chlapec s přezdívkou Courgette (Cuketka) nechtěně přispěje ke smrti matky alkoholičky. Putuje do dětského domova plného sirotků jako je on. Není to jednoduché, ale Cuketka tam nachází možnosti nového životního začátku. Navzdory tématu je Můj život Cuketky (Ma vie de courgette) plný humoru i laskavých postav, které pomáhají dětským životům dát smysl. Film – silně upomínající na Jiřího Trnku – byl v Česku uveden na festivalu v Jihlavě a v rámci samostatných LUX Film Days, protože byl nominovaný na cenu LUX. Tu nezískal, ale evropští filmoví akademici ho vybrali jako nejlepší animovaný film roku. Od americké akademie dostal stejně jako jiný výjimečný animovaný film roku 2016 Červená želva nominaci na Oscara. Rozhovor s režisérem Claudem Barrasem, doprovázený hudbou Sophie Hunger (která zní i ve filmu), jsme vysílali v pořadu Slovo o filmu.

Váš film balancuje na hraně filmu o dětech a pro děti. A taky balancuje mezi smutkem a štěstím nebo radostí. Jak jsme udržovali tuhle rovnováhu?

Film je natočený podle knihy pro dospělé a dospívající. Chtěli jsme s předlohou pracovat tak, abychom z ní dokázali udělat film, který se dá promítat i dětem. V té knize jsou velmi smutné partie a chtěli jsme, přesně jak jste to říkal, najít nějakou rovnováhu mezi smutkem a štěstím. Film začíná spíš nevesele a pak se posouváme ke světlejšímu, šťastnějšímu konci.

Můj život Cuketky nakonec vyznívá dost pozitivně vůči institucím jako dětské domovy a vůbec vůči péči, kterou stát poskytuje lidem. To jste jednoduše převzali z knihy, nebo to byl váš záměr?

Obraz institucí, který přinášíme, především toho ústředního sirotčince, je celkem pozitivní. Ale obraz světa venku je ve filmu myslím dost komplikovaný. Takže je to rovnováha mezi obojím. Autor předlohy i já sám jsme kdysi pracovali v podobném zařízení, které se stará o děti bez rodičů. Takže to, co se ve filmu odehrává, máme dobře podložené vlastní zkušeností. Možná je to idealizovaný, ale podložený obrázek těchto institucí.

03795049.jpeg

Vychovatelé a pracovníci dětských domovů, kteří film viděli, mi řekli, že když jdou věci dobře, vypadá to u nich opravdu tak jako v mém snímku. Jindy ale ty situace umí být o poznání komplikovanější. Můj život Cuketky zobrazuje život v takových momentech, jaké by tam chtěli mít pořád.

Myslím, že když děláme film pro děti, nebo vůbec filmy obecně, je naším úkolem vyprávět příběhy, u kterých je možné se zamyslet nad složitými životními situacemi. Filmy, které jsou založené na skutečnosti, i když zůstávají optimistické.

Čím se odlišuje adaptování knihy do podoby animovaného filmu od hraných adaptací třeba sociálně realistického dramatu?

Tu knihu nebylo vůbec jednoduché adaptovat. Je vyprávěná v první osobě a je to deník, vyprávějící všechna ta drobná dobrodružství dětí ze sirotčince. Vůbec prvním úkolem bylo si vybrat, o kterých dětech budeme vyprávět. V knize je spousta postav, protože v sirotčinci je spousta dětí. A protože Můj život Cuketky je animovaný, neměli jsme šanci je všechny do filmu převést. Chtěli jsme jich do filmu dostat dost na to, aby to prostředí skutečně působilo jako dětský domov, ale zároveň ne příliš mnoho, abychom byli schopní sledovat příhody každého z dětí.

03795048.jpeg

Jsem z Česka, takže se nemůžu nezeptat na to, jak vás inspiroval Jiří Trnka. Zdá se, že jeho dílo se obtisklo do podoby postav, animačních technik a jiných věcí. Jaký k němu máte vztah?

Ano, mám velmi silný vztah k Jiřímu Trnkovi. Viděl jsem všechny jeho filmy a hodně pro mě znamenaly. Zásadní pro mě byl například film Ruka. Měl jsem šanci navštívit před pár lety velkou retrospektivu Jiřího Trnky v Praze, kde byly k vidění všechny jeho loutky. A to bylo přesně v době, kdy jsem připravoval loutky pro Můj život Cuketky. Inspiroval mě opravdu silně. Myslím, že je to na filmu vidět. Jsou to prosté loutky s velkými hlavami, jednoduchým, ale silným výrazem. Myslím, že podobnosti jde snadno rozeznat.

Jak dlouho jste film dělali?

(Odpovídá producent Max Karli.) Trvalo to dlouho. Claudovi celá příprava od četby knihy do premiéry zabrala 10 let. Samotná produkce, na které jsme pracovali už společně, to bylo 5 let. Rok práce na scénáři, rok shánění financí a tři roky samotné výroby filmu.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.