Mšenští za první republiky vyhráli svůj boj o vodu s Prahou. Kvalitní vodu mohou pít dodnes

Po skončení první světové války zintenzivnila na Kokořínsku snaha zajistit dostatek pitné vody pro lidi i dobytek. Za myšlenkou mšenského skupinového vodovodu stál, jako za řadou dalších převratných nápadů ve Mšeně a okolí, místní řídící Josef Bedřich Cinibulk. S nápadem využít pramen Stříbrník přišel už v roce 1910. Stavba začala v roce 1922 a vodní dílo propojilo 30 sídel. Na Stříbrníku pracovali při budování takzvaných zářezů i italští zajatci. 

Zdejší skupinový vodovod byl v meziválečných letech opravdovou raritou. Lidé i dobytek tak dostali kvalitní podzemní vodu, kterou i teď vodárny upravují jen chlórem. Vodárenský svaz čekala ještě ale řada bojů. V roce 1925 se proti němu postavili mlynáři, kteří měli svá díla na říčce Pšovce a s jímáním vody pro skupinu obcí nesouhlasili. V dalším sporu se proti mšenským postavila i Praha. O území s kvalitní vodou na Kokořínsku projevila zájem ve 30. letech minulého století.

V roce 1923 začal fungovat vodovod pro Mšeno a okolí. Původní budova patří vodárnám|foto:Kateřina Havránková

Obyvatelé Mšenska svůj zdroj ale dát nechtějí a spouštějí takzvanou Obrannou akci. Vydávají letáky v češtině i němčině, píšou články a pořádají přednášky s cílem zakázat Praze vodu z jejich regionu odvést. Z řady dochovaných textů a kronik je jasné, že boj byl tehdy tuhý, jak připomíná Lenka Kozlová ze Středočeských vodáren. „Pražané si do kraje zvali novináře, aby je po svém o situaci informovali a získali obyvatelstvo i zastupitele Mšena na svou stranu. Mšenští si to nenechali líbit a novinářům uspořádali hostinu. Z kronik i víme, který statkář věnoval na pohoštění vepře.“ Nakonec zdroj pitné vody zůstal v regionu a Praha začala své zájmy sledovat jinde.

Středočeské vodárny ze stříbrnického zdroje v současnosti zásobují vysoce kvalitní vodou město Mšeno a okolních 47 obcí.

Jímací území Stříbrníku zahrnuje několik vrtů, studen a zářezy|foto:Kateřina Havránková

Kromě okolí Stříbrníku představuje naučná stezka řadu dalších míst v okolí. Vede k rybníkům, studánkám nebo čistírně odpadních vod. Na stezku lze vyrazit nejlépe přímo z Mšena, kde se dochovaly někdejší městské lázně ve stylu art deco. Postaveny byly jako kopie klánovických lázní u Prahy, kam se v roce 1931 vypravili na prohlídku mšenští zastupitelé. Zednický mistr pak vytvořil projekt na o něco menší lázně přímo ve Mšeně. Ty začaly fungovat v roce 1932 a sloužily obyvatelům k běžné hygieně. V době, kdy vznikaly, totiž ještě nebylo běžné mít doma koupelnu. Za koupel ve vaně občané zaplatili 6 korun, za sprchu korunu. Bazén tam má délku padesát metrů. Voda v něm ale bývá stále dost chladná, protože bazén je napájen z místních zdrojů.

Další zastávkou naučné stezky je Boudecký mlýn, respektive jeho pozůstatky. Stával na říčce Pšovce a dodnes jej připomínají zbytky základu zdiva mlýnice a obytné části a v dolní části přepad od mlýnského kola a sklepní místnosti. Postavili ho zřejmě v 18. století, na přelomu 18. a 19. století šlo o celodřevěnou stavbu z mohutných trámů a krytou šindelem. Posledním mlynářem v Boudeckém mlýně byl Němec Adolf Pohl, jehož rodina byla po roce 1945 odsunuta. Mlýn pak chátral a v padesátých let byl rozbořen. Nedaleko mlýna je studánka, kterou lidé kdysi využívali jako zdroj pitné a užitkové vody.