Mrtník

22. únor 2006

Ranní úvaha

Ranní úvaha|foto:Profimedia

Jen náhodou jsem byl u toho, kdy se - jak se říká - ujala vlády zima. Škoda, že jsem si to nezapsal. Dokončoval jsem mé kostelnické dílo - štukoval novou omítku stropu u bočního vchodu kostela Narození Panny Marie v Mrtníku nad Komárovem. Zrovna jdu před kostel nabrat z kalfasu štuk, a ejhle, jako by zkameněl. Ještě před hodinou byl vazký, ani stopa po mrznutí. Aha, lešení zůstane v kostele až do jara. Přesto jsem doufal, že se během adventu udělá teplejší skulina, v níž by se mohlo podařit omítku dokončit. Neudělala. Takže až do jara nesmí v naší farnosti nikdo umřít. Protože s rakví se chodí bočním vchodem, kde teď zavazí lešení, hlavní vchod je úzký.

Jen náhodou jsem byl tenkrát u toho, když na mě od paní Matouškové přešlo kostelnictví. Nenápadně jednoho podvečera, škoda, že jsem si to nezapsal. "Já už na ty klíče nevidím," řekla tehdy, "nemohl byste za mě zamknout kostel? A mohl byste ho pak přijít odemknout?" Bylo to skoro před dvaceti lety. Kostel už dlouho uklízela poslepu, ale že je uklizený, bylo vidět. Já na uklízení vidím, ale poznat to není. Podle jedněch dokonce prý ani neuklízím. Paní Matoušková zručně vysmýčila mezi lavicemi, a dlažba se jí jen leskla. Já ať dělám, co dělám, dlažbu mám po umytí matnější, než byla. Dokonce i červotoč v lavicích teď řádí víc než za paní Matouškové. Ztěží stačíš ty drobné krtinečky smetat. Ale za patnáct let je v lavicích už dost místa i pro červotoče. Kromě paní Matouškové už bočním vchodem odnesli i paní Hrkalovou, pana Dlouhého, pana Přecechtěla... Nechci teď o Vánocích pozemsky smutnit, berme smrt křesťansky: jako nebeskou radost. Akorát si ještě novoročně přeji, abychom se v Mrtníku bez ní obešli alespoň do Božího těla.

Na čtvrtou neděli adventní, když jsem znovu pečlivě posetíral kopečky červotočinců, objevil se po mši biskup Václav Malý. Bez mitry i biskupské berly jen tak v zimníku chvíli lomcoval klikou bočního vchodu, než vešel hlavním. Na kus řeči s farníky: "Kdopak vám tu hraje na varhany?" "Támhle Luděk, nejmladší z nás," odpověděl nejstarší z nás. "Kostel máte pěkný, vyuklízený." Kdopak ho uklízí, se už sice nezeptal, ale pohledem spočinul na mně, kostelník bývá nejzmrzlejší. "A kostel vám vykradli kolikrát?" Přesto ocenil pozůstalou zdobnost barokního oltáře, hned rozpoznal svatého Vojtěcha i Prokopa. Betléma ještě bez Jezulete si správně nevšímal, to až na Štědrý den. Když zrakem zavadil o lešení, vduchu poměřil i šíři obou vchodů. Trvalo jen chvíli, než každému z nás podal ruku. Nejdéle ji držel těm nad osmdesát: paní učitelce Voříškové a paní Chvojkové. Jim nejvíc přál, aby i v příštím roce pořád měly možnost v tak krásném prostředí oslavovat Pannu Marii a přijímat Ježíšovo Tělo. A rukávem zimníku nenápadně setřel úplně čerstvé hromádečky pilinek.

autor: Ondřej Vaculík