Mramor a granit

02662207.jpeg

Hostem bohemisty Lubomíra Machaly z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci byl slovenský prozaik žijící v Basileji Dušan Šimko.

V Reflexích hovořil především o svém zatím posledním románu Mramor a granit z roku 2016.

Dušan Šimko se narodil v Košicích srbské mamince a slovenskému tatínkovi, a to v roce 1945. Od svých 23 let ale žije ve Švýcarsku, kam odešel po srpnové okupaci Československa. Nejprve zde dostudoval geologii a mineralogii, později se přeorientoval na politickou geografii a tento obor pak vyučoval na basilejské univerzitě. Vedle univerzitní kariéry se začal věnovat publicistice a také vlastní prozaické tvorbě.

V roce 1984 mu v londýnských Rozmluvách vyšel cyklus povídek Maratón Juana Zabalu inspirovaný historií druhého nejstaršího maratónského běhu a vůbec prostředím, atmosférou rodného města Košic.

Šimkovy cesty po světě, delší dobu pobýval například v Číně a Japonsku, ho inspirovaly mimo jiné k napsání esejistické cestopisné novely Japonský diván (1992). Poté se věnoval filmové dokumentaristice a natočil Portrét Jiřího Koláře, to bylo v roce 1996.

03087673.jpeg

O rok později dokončil filmový dokument VI. prápor, který mapoval osudy příslušníků pracovní vojenské jednotky, v níž pracovali za válečné Slovenské republiky vedle skutečných kriminálníků i romští a židovští mladící, což jim ale na druhé straně zachránilo život.

Další knihu Dušan Šimko pojal jako postmoderní historický román a nazval ho Esterházyho lokaj, vyšel v roce 2000. Následovalo prozaické zkoumání fenoménu udavačství, a to v nejrůznějších státech i dobách. Tento nepříliš povzbudivý román vyšel pod titulem Gubbio – kniha udavačov roku 2009. O sedm let později pak vydal svůj dosud poslední prozaický opus, a tím je Mramor a granit (2016).