Mou hlavní inspirací je hudba. Její kráse dokáže porozumět každý, říká choreograf Raimund Hoghe

Songs for Takashi
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Songs for Takashi

Deset let působil jeden nejvýraznějších současných německých choreografů Raimund Hoghe jako dramaturg Tanztheateru Wuppertal pod vedením legendární osobnosti dějin tance Piny Bausch. Sedmdesátiletý spisovatel, choreograf a performer žijící v Düsseldorfu přijel v červenci poprvé do Prahy. Na mezinárodním festivalu Nultý bod vystoupil s představením Songs for Takashi.

Osobnost, která dodnes fascinuje. Ernest Hemingway se narodil před 120 lety

 Ernest Hemingway u psacího stolu (1945)

Uplynulo 120 let od narození amerického spisovatele, nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny a představitele takzvané ztracené generace Ernesta Hemingwaye. Nejnovějším příspěvkem do rozsáhlé sbírky knih o díle, ale hlavně životě tohoto amerického spisovatele je kniha Michaela Katakise Ernest Hemingway: Svědectví jednoho života. Čím lze vysvětlit dodnes přetrvávající fascinaci jeho osobností?

V představení Songs for Takashi navazujete na spolupráci s japonským tanečníkem Takashi Uenem. Poprvé jste spolu pracovali v roce 2010 a vy jste dokonce řekl, že v posledních letech se pro vás stal jedním z nejdůležitějších. Na čem vaše propojení stojí, z čeho vychází?

Poprvé jsem Takashiho potkal před několika lety v Japonsku a když se později přestěhoval do Francie, znovu jsme se potkali v Paříži. Nejprve jsem ho obsadil do skupinového představení „Si je meurs laissez le balcon ouvert“ podle básně Garcíi Lorcy a šlo to nám to spolu velmi dobře. S každým tanečníkem mám velmi silný vztah. Nedělám konkurzy, prostě potkávám lidi a cítím, jestli s nimi chci pracovat, nebo ne. Následně jsme s Takashim vytvořili duet „Pas de Deux"  a navázali spolupráci, která je pro mě velmi silná. Hodně mě japonská kultura zajímá. Žiji v Düsseldorfu, kde žije početná japonská komunita - mám dokonce víc japonských sousedů než těch německých. Velmi rád pracuji s lidmi různých národností, ale právě japonskou kulturu mám obzvlášť rád. Fascinuje mě třeba japonský tanec butó.

Songs for Takashi

Jak toto silné spojení s Takashim funguje na scéně?

Nežijeme spolu, nebydlíme ani ve stejném městě a mimo scénu máme zcela odlišné životy. Jeviště je naším jediným skutečným místem setkání. Máme silný pracovní vztah, ale ne osobní. Spojuje nás především hudba, s jejíž krásou pracuji.

Jak vznikal koncept pro Songs for Takashi, co bylo vaší hlavní počáteční inspiraci?

Mou hlavní inspirací byl Takashi. A hudba. Já nikdy nepracuji s konceptem. Chtěl jsem se prostě s publikem podělit o Takashiho krásu. Vybíral jsem pro něj různé hudební skladby a sledoval, jak na ně spontánně reaguje. Když na ně nereagoval, hledal jsem jiné. I když hudbu, kterou jsem vybral, předtím v mnoha případech vůbec neznal, skoro na všechny skladby se dokázal hned napojit.

Exkluzivně z Avignonu. Online reportáž Veroniky Štefanové z divadelního festivalu

Festival d´Avignon, Veronika Štefanová

Avignon žije divadlem a Český rozhlas Vltava je u toho. Festival d´Avignon, jeden z největších a nejprestižnějších mezinárodních divadelních festivalů, vstupuje do svého závěru. Po sedmnácti letech se do Avignonu vrací i české divadlo, tentokrát v zastoupení Divadla Archa. Českou účast v kontextu 73. ročníku festivalu, na kterém uvedou svá díla osobnosti, jako je Kirill Serebrennikov, Akram Khan nebo Olivier Py, sleduje online Veronika Štefanová.

Takže jste měl nějaký playlist a skladby jste Takashimu postupně pouštěl a sledoval, jakými pohyby bude na hudbu reagovat?

Jsem velmi otevřený, nikdy nevytvářím koncept, do kterého by musel umělec zapadnout. Mám řadu oblíbených zpěváků, můj oblíbený je třeba Charles Aznavour, který zpíval dokonce i německy. V Německu měla vůbec celá řada zahraničních zpěváků úspěch, třeba i váš Karel Gott.

S jakou hudbou tedy v představení Songs for Takashi pracujete?

S populární i klasickou hudbou různých kultur i historických období, to znamená především se starými španělskými, italskými nebo francouzskými skladbami. Díky hudbě vnímáme, jak plyne čas. Mou hlavní snahou ale bylo ukázat, že dokážeme komunikovat s někým z jiné země, jiného kulturního prostředí i jiného vyznání. A vzájemně se respektovat. To je v dnešním světě velmi podstatné.

Songs for Takashi

Klíčovou myšlenkou tedy bylo ukázat publiku Takashiho krásu. V čem ji spatřujete vy?

Nejde o to, jak to cítím já, ale publikum. Chtěl jsem, aby diváci viděli něco jiného, někoho, kdo je hodně uzavřený, ale dokáže se s nimi spojit, někoho, kdo nic nepředstírá, je velmi otevřený, uctivý, což obdivuji a zároveň myslím, že je to něco, co nezbytně patří na jeviště. Je to pro mě kontrast třeba i s tím, co tady v Praze vidím v ulicích, kde jsou jenom turisté a žádní místní lidé. Je to pro mě dost smutné a vlastně se mi proto ani nechce moc procházet centrem, ačkoli jsem v Praze úplně poprvé. Nelíbí se mi, když lidé pijí alkohol už v době oběda, já chci lidem představit něco jiného - intimního, uctivého. Přinést na jeviště krásnou hudbu, tanečníka a nechat diváky s jejich pocity.

Jak důležitý je pro vás příběh. Anebo pracujete především s emocemi, pocity, motivy?

Je to velmi prosté, jde mi o člověka. Zkrátka dělám, co dělat chci a co chci vidět na jevišti. Nemyslím přitom na publikum. Ale mám jednu zajímavou zkušenost - jedno z mých prvních představení v Záhřebu viděla tamní novinářka se dvou teprve tříletou dcerou. Trvalo tři hodiny a ta novinářka se mi pak omlouvala, že její dcera možná během představení rušila, ale že prý během pauzy nechtěla odejít. Dělám věci, kterým může porozumět každý. Už jen z té podstaty, že jsme všichni lidské bytosti.

Songs for Takashi

V Songs for Takashi vystupujete spolu s Takashim, pracujete s kontrasty týkajících se lidského věku, fyzické kondice, krásy a ošklivosti, zranitelnosti a síly...

Ano, je zjevné, že máme rozdílná těla, jsem starší než on, jsem, chcete-li to tak nazvat, tělesně postižený. Jsem na jevišti v roli jakéhosi mistra obřadu, otvírám představení a moje přítomnost rámuje Takashiho vystoupení. Navíc on je nerad na jevišti sám.

Říkáte, že konfrontace s vlastním tělem, které neodpovídá konvenčním ideálům krásy, byla jednou z inspirací, proč jste se rozhodl vystupovat na jevišti. Jak silný zdroj inspirace to pro vás je?

Nikdy jsem nevystupoval pod značkou: tělesně postižený. Moje tělo je jiné, ale tak to prostě je. Poprvé jsem  na jevišti vystoupil v roce 1994 v představení s hudbou velkého, původem židovského, zpěváka, Josepha Schmidta, který zemřel v internačním táboře ve Švýcarsku v roce 1942. On také nebyl moc vysoký a tisk často řešil jeho tělo. Chtěl jsem tehdy, a to dělám ve všech svých kusech, reflektovat německou historii. Jen díky tomu se můžeme poučit pro budoucnost. Na minulost nesmíme zapomínat.

Songs for Takashi

Jako dramaturg jste skoro deset let pracoval pro Tanztheater Wuppertal pod vedením Piny Bausch. Jak vás tato životní etapa ovlivnila? Protože o Pině Bausch se bez přehánění říká, že ovlivnila každého, kdo s ní kdy spolupracoval…

Poprvé jsem Pinu potkal jako spisovatel, psal jsem o ní. V 80. letech jsem se pak stal dramaturgem Tanztheateru. Naučil jsem se od Piny jednu velmi důležitou věc - nikdy nesoudila lidi na první pohled. Když jsem ji poznal, pracovala se skvělými tanečníky, se silnými osobnostmi, jedním z nich byl i Jan Minařík z tehdejšího Československa. Měl jsem ho hodně rád. Lidi jako byli tito tanečníci a Pina nelze nahradit. Bylo pro mě hodně zásadní, že jsem s nimi mohl pracovat. Pina byla velmi otevřená, ale já tvořím jinak než ona. Nekladu ty její slavné otázky. Vycházím z hudby a natáčím videa. To ona nedělala, psala si poznámky. Víte, Maria Callas  říkala: „stačí poslouchat hudbu a ta vám řekne, jak se máte hýbat." To říkám tanečníkům i já. Poslouchejte a hudba vám něco řekne. A když ne, nic se neděje, použijeme jinou.