Morgiana – recenze hradecké inscenace

02575123.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02575123.jpeg

Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvedlo jako sedmou premiéru sezóny variaci na příběh Alexandra Grina pod názvem Morgiana. Autorem textu a zároveň režisérem je Daniel Špinar.

Většina diváků má někde v koutku paměti Morgianu spojenu s výtvarně výrazným filmem Juraje Herze ze 70.let, v němž role obou sester sehrála Iva Janžurová. I když Daniel Špinar tuto inspiraci rovněž přiznává, jeho interpretace příběhu je diametrálně odlišná, výrazně divadelní.

Základní barevnost není příliš výrazná, kouzlí se spíše s light designem či zadními projekcemi (např. podsvícení tváří při nahlížení do vody na předscéně, halucinogenní rudé či zelené vize, hmatatelně mrazivá nálada za oknem s ponurostí vraního hejna). Základním scénickým prostorem je pokoj s něžně kytičkovanými tapetami, naddimenzovanou lednicí nacpanou minerálkami a vejci, vysavač s dlouhou nebezpečně se vlnící hadicí a puška visící nad krbem, jedna z nejvyužívanějších rekvizit.

Přes celou zadní stěnu se táhne velké okno, za kterým matně prosvítá zahrada s dominující budkou pro ptáky. Toto okno symbolicky rozděluje svět venku a vevnitř (Clara pořád otvírá okno, Morgiana naopak stále zavírá a zatahuje závěs), na okně se objeví krvavý nápis, informující o otravě, ale také nálepky, sloužící k odhánění ptáků (autorkou scény je Iva Němcová).

Kostýmy Lucie Škandíkové výrazně dokreslují, či přímo určují charakteristiky jednotlivých postav, a vyžívají se v zvláštních výtvarných detailech či kombinaci materiálů (např. vrstvené oblečení Morgiany). S oběma sestrami se poprvé setkáme, když jako v Erbenově dramatické básni sklánějí tváře nad vodou, aby tam zahlédly nejen samy sebe, ale možná i svůj osud. Jejich obličeje nasvícené zespodu v sobě mají cosi děsivého, temně snového.

Kamila Sedlárová jako starší sestra Morgiana se pohybuje jako loutka, propichující vzduch svýma očima a s křečovitou číhavostí střežící své území (Clara ji oslovuje Mori, jako by mimochodem evokující frázi Memento mori – Pamatuj na smrt).

V kontrastu s ní je Pavlína Štorková jako hopkující horkokrevná Clara v baletní sukýnce podobná panence a zároveň skotačivému mláděti, s nedbalou samozřejmostí, egoismem i naivitou mládí dychtivě konzumující vše, co jí svět nabízí. Tyto dvě kontrastní postavy jako by tvořily jednotu protikladů, přímo hmatatelné prolínání principu jing a jang. Symbolizuje-li Morgiana stáří, chlad, temnotu, smrt a celou škálu záporných vlastností, Klára je symbolem mládí, horkosti, světla, života, naivity a nevinnosti. Tyto atributy ale jako by chvílemi opouštěly své nositelky a žily v prostoru samy o sobě.

Režisér jako by nám nechával nahlédnout jednotlivé scény z různých pohledů současně, v jakémsi surrealistickém rozostření a prolnutí reálného a snového světa. Tak se nám postavy před očima proměňují. To, co v jednu chvíli vypadá na Kláře půvabně, se v mžiku proměňuje v bezděčnou krutost a exhibicionismus, pocit trapnosti nad špiclováním a poručnictvím Morgiany se chvílemi mění v dojetí nad jejím bytostným smutkem.

Samotná zápletka, v níž Morgiana otráví Kláru, a vzápětí „zabije“ vyděračku, která jí prodala jed, se nakonec nezdá až tak důležitá. Mnohem více jde o atmosféru, v níž se střetává mystika i jakási zvrácená zábavnost, včetně závěrečné katarze, v níž jsme očištěni od zla a nasměrováni k veselosti.

Mnohem bizarněji než obě sestry však působí jejich okolí, ať je to extravagantní rozčepýřená Eva (Marta Zaoralová), zrzavý obrýlený advokát Gelner (Ondřej Malý), dvořící se Kláře se směšnou nešikovností, sošný idol Filip (Jakub Tvrdík) či lékař s ošetřovatelkou (Dušan Hřebíček a Martina Eliášová), působící spíše jako duo klaunů nežli jako zachránci života.

Stejně jako v postavách, u kterých máme pocit záměrné nevěrohodnosti, tak i v ději, který působí jako surrealistický obraz s podivnými detaily, jako by šlo především o vyvolání určitých pocitů, oživení podivného snu. Jako diváci si nemůžeme být jisti, zda se všechno neodehrává jen v čísi hlavě, či zda nejde o schizofrenní vizi rozdvojené osobnosti. V každém případě se souhrou dvou ústředních hrdinek, ale i souzvukem všech složek inscenace podařilo vytvořit sugestivní, působivou jevištní vizi, která mrazí a baví zároveň.