Molière: Don Juan

Také ve třetím pokračování cyklu o ozvěnách českého divadla ve vysílání Českého rozhlasu zůstaneme v pražském Národním divadle. A to i přesto, že první provedení Pleskotovy inscenace Molièrova Dona Juana se konalo 21. 11. 1957 v Bělehradě v rámci zájezdu činohry ND do Jugoslávie. To, že se Národní divadlo vypravilo do Jugoslávie, svědčí o společenských změnách, kterými země procházela a které mimo jiné umožnily vznik této inscenace. Jejich odrazem bylo právě šéfování Otomara Krejči v ND a následné angažování režiséra Jaromíra Pleskota. Od prosince téhož roku pak inscenace zůstala v repertoáru naší první scény až do roku 1960 a patřila k nejoceňovanějším počinům své doby. Podobně jako o necelý měsíc mladší Radokovo nastudování Osbornova Komika.

Don Juan – 7.12.1957 – Otomar Krejča (Don Juan)|foto: Archiv Národního divadla

V roce 1963 Dona Juana v prakticky stejném obsazení a s hudbou Jana F. Fischera natočil Jaromír Pleskot ve studiu Českého rozhlasu. Ústřední dvojici si tak i před mikrofonem zahráli Otomar Krejča (Don Juan) a Bohumil Záhorský (Sganarelle). Dále uslyšíte Vlastu Fabianovou, Františka Smolíka, Marii Tomášovou, Zdeňka Štěpánka, Vladimíra Ráže a další členy tehdejšího souboru Národního divadla.

Don Juan vstupuje na perspektivní šachovnici Tröstrovy scény v prostém elegantním kostýmu, barevně kombinovaném v černo-bílé, s kytarou v ruce. I pod maskérskou retuší tváře tohoto Juana prosvítá civilní tvář Krejčova, to znamená, že v jejích měkkých rysech je stále kdesi přítomen odstín laskavé vlídnosti a moudrého porozumění. Mimická maska ovšem tomuto spodnímu tónu protiřečí: chladný, zkoumavý, kose ironický pohled očí, posměšná, zlá, pohrdavá křivka stažených a kroucených rtů. Ta tvář orámovaná černým okrajem zdviženého límce, má aristokratickou vznešenost, stejně jako pánovitý, nelomený, agresivní tón řeči. Ale chvílemi v té přimhouřené aroganci zazní vyzývavý plebejský tón: ten studený hráč – jimž Krejčův Juan je především – odhazuje vyzývavě poslední zbytky společenské přetvářky, a pod ní se objeví vztek.

Ano: Krejčův Juan je impozantní charakter velkého individualisty, velký sobec a destruktor. Pán. Velitel. Dobyvatel. Ale je především tím, kdo dohlédl až ke dnu všech fíglů vznešenosti, kdo odkryl všechnu špínu pokrytecké ušlechtilosti, všechnu ubohost světa za maskou velkosti a chodí světem proto, aby tu masku strhával cynismem svého jednání.
Jindřich Černý

Takto popisuje inscenaci a především výkon Otomara Krejči v titulní roli Jindřich Černý. A Milan Lukeš napsal, že Krejčova postava je Don Juan donchuánství zbavený, který zmrazí diváky dokonalou studií strohého racionalisty, ideologa aritmetické rovnice 2 x 2 = 4 a totálního sobce, který s ženami zachází jako handlíř s koňmi, odtažitého misantropa, chladného a posměšného libertina. 

Don Juan – 7.12.1957 – Bohumil Záhorský (Sganarelle)|foto: Archiv Národního divadla

Inscenace Dona Juana vznikla pod režijním vedením Jaromíra Pleskota. Pro toto jeho tvůrčí období v Národním divadle je právě příznačné hledání společenského obsahu dramatických textů, výrazová uměřenost a především schopnost spolupracovat s výraznými hereckými osobnostmi. Například s Krejčou mají za sebou Čínského císaře z Frishovy Čínské zdi (Městská divadla pražská 1946), Tuzenbacha ze Tří sester (tamtéž 1948) a Richarda de Beauchampa ze Shawovy Svaté Jany (ND 1956), před sebou Malvolia (Cokoli chcete, ND 1963). S Janem Pivcem jako hejtmanem nastuduje Jaromír Pleskot v roce 1958 Revizora, o rok později s Karel Högerem Smrt obchodního cestujícího, s Františkem Smolíkem Zdravého nemocného (1960) a konečně v roce 1959 svou možná nejslavnější inscenaci – Hamleta s Radovanem Lukavským v titulní roli.

Don Juan – 7.12.1957 – Bohumil Záhorský (Sganarelle), Otomar Krejča (Don Juan)|foto: Archiv Národního divadla

Ve svých počátcích byl ale Jaromír Pleskot (*11. února 1922) pod silným vlivem předválečné avantgardy, zejména Jiřího Frejky. Roku 1945 absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Už během studií sbíral praxi jako herec ve Větrníku a Nezávislém divadle a jako režisér v Divadle Vlasty Buriana (1944). Těsně po válce byl u založení Divadelního studia konzervatoře (DISK), kde na sebe výrazně upozornil inscenací Nasredin od J. Mahena s Radovanem Lukavským v hlavní roli. Jeho tehdejší styl popsal L. Fikar takto:

Pleskot komedii rozbil na tisíc střepů a pak je dal dohromady. To je jeho režie. Kus operety, kus zkarikované opery, kus parodie, kus pantomimy, nápad za nápadem: inteligentní, vtipný, jevištní.

Ladislav Fikar

V roce 1945 angažoval třiadvacetiletého Jaromíra Pleskota Jiří Frejka do Městských divadel pražských. Hned první Pleskotova zdejší inscenace – Lazebník sevillský – patřila k těm nejúspěšnějším nejen v rámci této pražské scény. Dalším významným počinem bylo nastudování hry Franze Werfla Jacobowski a plukovník (1946), kde vzdělaného polsko-německého žida hrál J. Marvan a polského plukovníka B. Vrbský. V roce 1947 přivezl ze Švýcarska dramaturg a překladatel Karel Kraus Frischovu hru Čínská zeď a režie této revuální frašky se ujal právě J. Pleskot. Hra měla hlavně z ideologických důvodů rozporuplné kritiky. I u diváků se pak daleko větší oblibě těšila Pleskotova inscenace Tylovy Fidlovačky ze stejného roku. V poúnorové vypjaté atmosféře vyprovokovala k odsuzujícím reakcím většinu kritiky (nebo možná spíš tu část, co směla publikovat) inscenace hry Minuty na hodinách od W. Saroyana. Víceméně z trestu byl pak Pleskot přesunut z Vinohrad do menšího Komorního divadla. Tam v prosinci téhož roku uvedl již zmíněné Tři sestry, kde vedle O. Krejči hráli například D. Medřická, J. Štěpničková, R. Lukavský a J. Marvan. Pleskot byl jedním z prvních českých inscenátorů, kteří v Čechovově hře zdůraznili komediální motivy. Na dlouho poslední Pleskotovou pražskou režií byla inscenace Jeho Urozenost pan Měšťák v Komorním divadle v roce 1949. Také Jiřina Štěpničková zde odehrála svou poslední roli ve Frejkových MDP. Ten z nich byl vyhozen v roce 1950.

Jaromír Pleskot odešel do Olomouce, kde se zapsal několika inscenacemi – Strakonický Dudák, Othello (v hlavní roli začínající J. Bek) a Talenty a ctitelé. Poprvé zde také inscenoval Molièrova Dona Juana.

Adaptaci Molièrova Dona Juana pro Československý rozhlas připravil Jaromír Pleskot.|foto: Karel Mevald,ČTK

V roce 1953 se J. Pleskot vrátil do Prahy, ale jako režisér Československého státního filmu. Po dvou středometrážních filmech – dětský Na stříbrném zrcadle a komedie Kam sním – natočil oblíbenou pohádku Obušku z pytle ven a Robinsonku podle románu M. Majerové.

V roce 1957 (tedy v roce, kdy v USA poprvé vyšel Kerouackův román Na cestě, kdy měly svou světovou premiéru Genetův Balkon a Bernsteinova West Side Story, kdy byla do vesmíru vystřelena Lajka a do Československa zamířil Nikita Chruščov) nastoupil Jaromír Pleskot do Národního divadla. Pracoval tam až do svého odchodu do penze. Například ještě v roce 1982 zde nastudoval velmi úspěšnou inscenaci Stará historie. Po roce 1989 krátce řediteloval Divadlu E. F. Buriana (1990–1991) a až do vysokého věku hostoval v řadě pražských i mimopražských divadel.

Jaromír Pleskot také přeložil Shakespearovy hry Zimní pohádka, Antonius a Kleopatra, Macbetha, Jak se vám líbí, Holbergova Jeppeho z vršku a Osbornovu hru Ohlédni se v hněvu.

Pro Československý rozhlas připravil Jaromír Pleskot vedle Dona Juana adaptace Tolstého Anny Kareninové (1967) a Hadriána z Římsů (1993).