SERIÁL

Mokře chodí v suše: vodník v české literatuře

Pavel Šidák: Mokře chodí v suše: Vodník v české literatuře (detail knižní obálky)

Postavu vodníka či hastrmana zná v českém prostředí pravděpodobně každý – ať už z výtvarného umění, filmu, dramatu, literatury nebo třeba ze soch ladovských hastrmanů spontánně vznikajících u vesnických rybníků. Kde se ale tato mytologická postava vzala? Pátrání po jejích kořenech, literárních podobách a představách o ní se věnují Kontexty tohoto týdne.

O nejstarších kořenech postavy vodníka můžeme jen spekulovat. Velmi pravděpodobně vznikla personifikací – oživením – vodního živlu; nejstarší zprávy ostatně mluví jen o uctívání vody. Mytologové doby barokní a ještě i 19. století se ale domnívali, že v pohanských dobách byl vodník chápán jako bůh. Dnes to považujeme za nepravděpodobné – vodník byl pro staré Čechy prostě démon, duch živlu v lidské podobě. Pojetí vodníka jako personifikované vody s sebou nenese žádné příběhy (nebo je alespoň neznáme), první skutečné vodnické vyprávění máme zaznamenáno v knize Pokuty a trestání přestupníkův Božích přikázání biskupa Matěje Poličanského z roku 1631. Se ztrátou mytologické povahy světa, kdy jednotlivé živly již nejsou vnímány jako oživené jevy, se vodník se posouvá do oblasti folkloru (lidové slovesnosti). Ten je naopak na příbězích založen a folklorní sběry, prováděné od 19. století, zaznamenávají desítky lidových podání o vodníkovi. Z těchto pramenů se dozvídáme o různých podobách vodníka, o široké škále jeho činností, o jeho rodině, jménech, kouzelných schopnostech (kdo např. dnes ví, že vodník uměl předpovídat budoucnost?).

Od počátku devatenáctého století vodníkovskou látku využívá umělecká, autorská literatura. Vodník se nejdříve objeví v poezii (na počátku dvacátých let u F. L. Čelakovského, následně u dalších autorů včetně B. Němcové; na počátku let padesátých píše svého „Vodníka“, který se posléze objeví v Kytici, K. J. Erben), následně v próze. Množství literárních děl, kde vodník vystupuje, ať už jako postava hlavní či jen jako vedlejší motiv, je značné. Jde o díla nejrůznějších stylů, uměleckých epoch i umělecké úrovně – jejich autoři patří k významným autorům české literatury (zmíněný Čelakovský, Němcová, Erben, také Neruda, Deml, Fuks, Křesadlo) i k autorům méně známým a dnes již zapomenutým.

Vstup vodnického motivu do beletrie od samých počátků osciluje mezi věrností folklorní tradici a mezi pozměňováním a domýšlením této tradice; výkyvy na tu či onu stranu provázejí vodnické téma do současnosti – nejnovější vodnické látky (M. Urban, V. Kahuda) se spíše přiklánějí k tradičnímu vidění.

Už v samotné folklorní tradici lze vysledovat některá specifika vodníkovy postavy: výrazná českost (oproti mezinárodně se vyskytujícím mytologickým bytostem je vodník vázán jen na české země), mnohost rolí, které vodník plní (mytologické bytosti obvykle mají jen jednu roli: drak žere princeznu, trpaslíci kutají v zemi, rusalky tančí na palouku…) a výrazná věrojatnost (doklady o víře ve vodníkovu existenci máme ještě z druhé poloviny 20. století).

Okruh vodníkových specifik se ještě prohloubí při jeho přechodu do beletrie. Z původní, široké množiny slovanských mytologických postav zůstává v beletrii vodník postupně jako jediný doklad: ostatním postavám je pozornost věnována čím dál tím méně a zároveň se zmenšuje i jejich samotný okruh. Vodník se tak stává zástupným symbolem celého bájeslovného systému. Beletrie vodníka učiní hrdinou mnoha žánrů – objeví se nejen v autorských pohádkách a pověstech, v baladách a hororech, ale též v idyle a elegii, v různých podobách románu, v satiře, v alegorii, ale také např. ve vlastenecké básni pojaté jako proroctví.

A zejména beletrie ještě více rozšíří mnohost funkcí a podob vodnické postavy. Vodník mění vzhled (někdy je k nerozeznání od člověka, jindy se mění ve zvíře, někdy není vůbec vidět, někdy vypadá jako kostlivec, jindy jako krásný mladý bůh) a pohybuje se mezi individuálním tvorem a jevem splývajícím s okolní přírodou. Rozmanité jsou jeho role: objevuje se nejen strašlivý vodník, vodník-děs přinášející smrt, ale také vodník dobrý, vodník-pomocník a vodník-dárce, v extrémní poloze i jakási obdoba křesťanského Boha nabízející život věčný; vodník záludný a vodník spíše legračně poťouchlý; od poslední třetiny 19. století nabývá na síle vodník tzv. ekologický, naříkající nad ničenou krajinou a velmi záhy též tuto krajinu hájící a bránící. Hojné doklady máme k vodníkovi idylickému, melancholickému, ale také k vodníkovi sexuálně laděnému; vodníkův sexus ostatně upomíná na pojetí analytická psychologie, z jejíhož hlediska symbolizuje vodník, podle lidové představy padlý anděl, svým bytím ve vodě touhu po opětovném spojení se s Bohem. A existuje samozřejmě také vodník alegorický – ve zmíněné vlastenecké básni jej J. V. Jahn v roce 1859 pojal jako obdobu svatého Václava, jenž přivede Čechy ke konečnému vítězství nad Němci.

Účinkovali Miroslav Zavičár, Tereza Císařová a Johana Vavřínová. Komentáře četli Jitka Kostelníková a režisér pořadu Ivo Kristián Kubák.
Pořad připravil podle stejnojmenné knihy vydané v roce 2018 nakladatelstvím Academia Pavel Šidák.

 

 

Spustit audio
autor: Ivo Kristián Kubák