Moje rocková opera je teskná jako sebevražedná píseň. Lav Díaz natočil muzikál, jaký jste ještě neviděli
Jedna z nejoriginálnější osobnosti současné světové kinematografie, autor mnohahodinových černobílých filmových balad, vstoupil na pole muzikálu! Rozhovor o své novince Ďáblova sezona poskytl Vltavě na letošním Berlinale.
Filipínec Lav Díaz je autorem tří devítihodinových filmů a stopáže jeho filmů v poslední době obvykle neklesají pod zhruba 4 hodiny. Jsou zážitkem z jiného plynutí filmového času. Na svých filmech Díaz pracuje často jako scenárista, režisér, střihač, kameraman a producent v jedné osobě.
Evropskému publiku pomohl Lava Díaze objevit festival v Locarnu a definitivně filipínský tvůrce prorazil po uvední snímku Norte, konec historie na festivalu v Cannes v roce 2013. Za film Ukolébavka pro bolestné tajemství si v roce 2016 si Lav Díaz odnesl cenu z festival Berlinale, Ta, která odešla vyhrála Zlatého lva na festival v Benátkách.
Díazova novinka Ďáblova sezona je novým krokem v tom, že jde navíc o muzikál. Ale bez hudby. Postavy a capella zpívají řadu dialogů v příběhu o Filipínách na konci 70. let, kdy jih země ovládají paramilitární jednotky věrné diktátoru Marcosovi. Do tohoto období je zasazený jinak velmi prostý příběh tragické lásky Ďáblovy sezony o básníku Hugovi a jeho přítelkyni, dobrovolné lékařce, které se vydává na jih země pomáhat tamějším obyvatelům. Do dění vstupují staré i nově vytvářené mýty o nadpřirozených bytostech.
Kde se vzala Ďáblova sezona, rocková opera, která je zároveň zkoumáním moderních i starých mýtů?
Koncem roku 2016 jsem žil a studoval na Harvardské univerzitě v USA. Tam jsem pracoval na knize o historii filipínské kinematografie a zároveň jsem psal scénář. Žánrově šlo o gangsterku. Měla se začít točit, ale samozřejmě na mě dolehla tehdejší situace v USA. Takže jsem začal skládat písně – hodně truchlivé, plné deziluze – abych se zkrátka vyrovnal s tím, co se kolem mně dělo. A pak mě napadlo, že bychom místo gangsterky mohli natočit muzikál. To se také stalo, i když jsme natočili úplně jiný příběh, než na kterém jsem původně pracoval.
Skládal jste písně přímo pro film?
To ne, některé jsem nahrál a pak jsem přizpůsobil jejich texty vývoji postav a příběhu, někdy jsem je upravoval ještě v průběhu natáčení. Mým cílem bylo zůstat v něčem anachronický – muzikály, jak je známe, totiž obsahují spoustu pohybu a instrumentace. A já jsem se chtěl vrátit k primárnímu, čistému pojetí zvuku, protože zvukem se vyjadřujeme mnohem dřív než slovy. To jsem také řekl hercům - musíme jednotlivá čísla sehrát a capella, bez ozdob a instrumentace. Potřebuji syrový zpěv, který vychází přímo z duše. Ptali se mně, jak to mají udělat, a na to jsem neměl odpověď. Některé herce jsem ale obsazoval cíleně s ohledem na jejich hlasové kvality. Například Bituin Escalante v roli vypravěčky má velmi výrazný hlas, v kterém rezonují archaické kvality – jako by vycházel přímo z nějaké hrobky.
O filmu hovoříte jako o rockové opeře, naopak německé noviny v průběhu Berlinale snímek Ďáblova sezona vnímaly jako muzikál s lidovou hudbou. Co si o tom myslíte?
Pro mě to zůstává rocková opera. Jestli v tom cítíte třeba jazz, tak prosím, ale rock je dnes velmi široká kategorie a má různé podoby. Je pravda, že důležitou melodickou linkou ve filmu je „kundiman”, což je žánr filipínské lyrické balady. Tahle hudební forma je inspirovaná španělskými a italskými baladami, takže je hodně sentimentální, melodramatická a pesimistická, skoro až sebevražedná. Ten výraz je podobně teskný jako třeba u blues, takže pocitově se do filmu otiskly tyto vlivy. Strukturně se ty písně zase víc blíží rocku.
Jak pracujete s mytologií?
Bájné bytosti a zvířata jako sova nebo had Ahas jsou důležitou součástí filipínské mytologie. Ve svém starším filmu, který jsem tady na Berlinale uvedl před dvěma lety, jsem pracoval s parabolou a alegorií. To jsou pro mě důležité vyprávěcí postupy, hlavně v mém posledním projektu, který se zaobírá vytvářením mýtů a kultem osobnosti. Protože postava otce je pro naši kulturu zásadní, inklinujeme k oslavám takových demagogů jako je současný prezident Duterte. Celé moderní filipínské dějiny, které jsou plné megalomanů a diktátorů, stojí na vytváření mýtů a na idealizovaných a oslavovaných osobnostech. Máme tendenci věřit těmhle rádoby prorokům jako byl Marcos, který sám sebe prezentoval jako válečného hrdinu – údajně za války vlastníma rukama zlikvidoval celou japonskou posádku a dostal asi 29 medailí za statečnost... Vytvořil si prostě tuhle nadlidskou podobu sebe sama, kterou nikdo nerozporoval a lidé jí věřili. A Filipínci nemají tendence tyto osobnosti a jejich historky nijak zpochybňovat.
Pro mě mezi nejsilnější momenty v Ďáblově sezoně patří ty, kdy vojáci zpívají stejnou melodii jako někdo, koho například vyslýchají – mění se jen slova. Vojáci zpěvem obviňují, vyslýchaný se brání. Melodii ale sdílejí. Tenhle zpěv jedné skupiny proti druhé něco vypovídá o totalitě.
Ano, to máte pravdu, taková je podstata fašizmu. To opakování, ta neúprosnost, která vás nutí konkrétní tóny papouškovat. Udělal jsem to tak schválně, i s ohledem na to, o jaké postavy se jedná.
Neviděl jsem sice všechny Vaše filmy, ale mizanscéna je v nich vždy pozoruhodná. Do jisté míry zůstává neměnná – černobílá, se stabilním rámováním, s významnou rolí flóry a fauny... Můžete nám svůj styl přiblížit?
Já bych to jednoduše nazval línou filmařinou. Je pravda, že černobílý obraz miluji, je to pro mě podstata kinematografie. Vyrostl jsem na černobílých filmech a jejich obraz se ve mně nějak zafixoval. K dlouhým záběrům s neměnnou velikostí mě vede snaha udržet jednotu místa a času, což je pro mě velká tvůrčí výzva. Snažím se s obrazem nemanipulovat, zůstat jen pozorovatelem. V tomto ohledu cítím spíš příklon k novinařině, chci věci zaznamenávat a ne být nutně tvůrcem. Chci život pozorovat, upozadit sebe sama – což samozřejmě není tak docela možné, ale snažím se o to. Diváka totiž manipulujete už jen tím, že vytváříte nějakou mizanscénu, že se rozhodnete točit scénu na jeden záběr - pro mě je to ale pořád to menší zlo.
Film Norte, konec historie z roku 2013 je Váš poslední barevný film...
Ano, a bylo velmi těžké vrátit se při jeho natáčení k barvě. Rozhodl jsem se tak týden před začátkem natáčení, protože při obhlídce lokací jsem viděl barvy v takových odstínech, které úplně braly dech. Každou minutou, každou hodinou a s jiným počasím se barvy měnily před očima. To je krajina Fabianova dětství, kde hlavní hrdina vyrostl a vy si pak říkáte, jak je možné, že takové místo mohlo vytvořit takové vraždící, fašistické monstrum. Přitom je to bystrý, inteligentní mladý muž, jen se někde něco stalo špatně a vy se ptáte, co. Mohlo se do něj negativně otisknout tohle kouzelné prostředí? Proto jsem v případě tohoto filmu zvolil barvu.
Dalším důležitým rysem Vaší filmografie je délka, točíte několikahodinové opusy. Mají čtyři, šest nebo osm hodin. Víte předem, jak dlouhé budou Vaše snímky?
Rozhodnutí přichází až během stříhání. Když točím nebo už když píšu scénář, tak nepřemýšlím nad výslednou délkou. Pro mě je film svobodné médium a nechci následovat žádné konvence.
Můžete nám přiblížit Vaši práci se světlem? V každém z Vašich filmů je totiž scéna, kdy pomocí světla vytváříte téměř malířské kompozice. Ve filmu Počátky historie jsou to některé přírodní scenerie, ve filmu Ta, která odešla zase světlo pronikající skrze prkna na stěnách…. Má to nějaký hlubší význam?
Kinematografie je celá o světle. Stál jsem za kamerou většiny svých filmů a mohu říct, že to je velmi intuitivní záležitost. Netvořím tyhle efekty záměrně, někdy se to tak prostě přihodí. Souvisí to se zdrojem světla. Když záběruji scénu, vedu v patrnosti jak přirozené zdroje světla, jako například okno, tak ty umělé - to je třeba žárovka. To je pro mě tedy první věc při rozvržení scény – uvědomit si, jaké zdroje světla mám k dispozici a podle nich se orientovat. Je to poměrně jednoduché. Musíte ale také pamatovat na to, zda je ráno nebo odpoledne, kde se zrovna nachází slunce a jaké je počasí. Pokud chcete být volnější, rozhoďte si světla tak, jak to zrovna cítíte. Ono to bude fungovat, uvidíte.
