Mobil

10. říjen 2005

V Evropě se nyní diskutuje o tom, že by bylo dobré aspoň půl roku archivovat údaje o tom, kdo komu volal. Nebo kdo někomu poslal esemesku. Tato iniciativa samozřejmě souvisí s bojem proti terorismu. Její součástí je i návrh, aby se archivovaly i všechny pokusy o spojení, tedy třeba i nepřijaté hovory a textové zprávy. Zahrnuty mají být i spojení po internetu. To všechno má asi dobré důvody, které pochopitelně nějak souvisejí s bojem proti terorismu. Jestli bude hlavním výsledkem vyšší bezpečnost Evropanů, se ještě uvidí. Jako vždy však můžeme čekat i řadu důsledků vedlejších. Ty bývají většinou zábavné, přinejmenším pro přihlížející.

Za totality se říkalo, že čas od času se někdo splete a omylem vytočí na telefonu nějaké neznámé číslo, na druhém konci se pak ozve podrážděný hlas volaného: "Jak jste na tohle číslo přišel? Okamžitě odpovězte!" Nejspíš se takový volající dozvonil někam do ústředí tajných služeb nebo k obsluze atomového sila.

Můj syn se neustále pokouší pomocí mého mobilu kamsi dovolat. Paměť přístroje mu umožňuje - kvůli novinářské profesi majitele, tedy mne - dovolat se různým celebritám a činitelům. Čas od času však nevinné dítko vytváří vlastní číselné kombinace. Musela by to být velká náhoda, aby se syn dovolal například na tajnou linku do Bílého domu nebo na Mezinárodní kosmickou stanici. Předpokládám však, že je statisticky pravděpodobné, aby se jednou číslo mého mobilu objevilo na displeji přístroje některého z nesčetných předáků al-Káidy, Hamasu, hnutí IRA, radikálních vegetariánů nebo velvyslance Vesmírných lidí. Takových jedinců, co mají mobil, i když by bylo lépe, aby ho neměli, musí být desetitisíce. Navázání spojení je tedy jen otázkou času. Teď si představte, že bude nějaká nadnárodní bezpečnostní organizace střežit komunikační prostor a zjistí, že jsem se dovolal dávno hledanému padouchovi, který si Semtex maže snad i na chleba. Vysvětlujte potom něco. Ještě podezřelejší bude, když ode mne odejde esemeska vypadající jako změť náhodných písmen a čísel. Z toho už se nevykroutím.

Šťoural by mohl namítnout, že stačí přece klávesnici přístroje zamknout. Takoví lidé však netuší, jaké peklo dokáží vytvořit děti, když jim mašinka nefunguje podle jejich představ. Nezbývá tedy než doufat, že příslušné zákony nebudou schváleny dříve, než naše děti nabudou zdravého rozumu a vlastního mobilu. Ve vlastním zájmu doufám, že evropská byrokracie nezklame a bude to trochu protahovat.

autor: Jan Jandourek
Spustit audio