Mladé rodiny a sousedský život vlily novou krev zapadlému podkrkonošskému Hornímu Žďáru
Dnes bude ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové mimořádně milá, sousedská a přátelská atmosféra, protože právě tak to také chodí v jedné zapadlé podkrkonošské bývalé sudetské vesnici Horní Žďár, ležící mezi Trutnovem a Dvorem Králové nad Labem.
Nemají tu ani školu, ani hospodu, ani žádný obchod, přesto tu ale umí žít šťastně a spokojeně. A to možná hlavně díky tomu, že jsou prostě spolu. Všechno nám to vysvětlí dvě dámy Tereza Snopková a Kateřina Fürbacherová, které k nám z Horního Žďáru přijely. Paní Terezo, tak kde se přesně vlastně nachází Horní Žďár?
Horní Žďár je taková zapadlá ne úplně vesnička, ale část obce Hajnice. Je to obec, která má hodně velkou rozlohu, jsou to takové osamělé osady. A Horní Žďár je jedna z nich. Takové údolíčko.
Kolik vás žije v tom údolíčku? Které je prý mimochodem v zimě velmi studené a mrazivé. A v létě tam kvetou krásně louky, protože tam je vlhko.
Je to tak, obojí je pravda. Teď tam máme sníh. A žije tam kolem stovky obyvatel.
V Horním Žďáru je cítit duch místa. Je tam spousta příběhů, na které navazujeme.
Tereza Snopková a Kateřina Fürbacherová z Horního Žďáru
Ale ještě před pár lety tam bylo těch lidé méně. Kdy vy jste se přistěhovaly do této končiny?
My osobně jsme se na bývalou faru přistěhovali asi před 6 lety. Táhla nás tam touha žít v přírodě a být trošku víc v zeleni. Žít jiným způsobem než tím městským a to místo si nás přivolalo úplnou náhodou. V tu dobu už jsme pozorovali, že se tam přistěhovává víc mladých rodin z měst a z jiných míst. Začala vznikat místní komunita.
Obešla sousedy, dala dohromady recepty a narodil se Mokerský receptář. Kuchařkou si splnila sen
Dnes si budeme v Českém rozhlase Hradec Králové povídat nejen o zajímavých kuchařských receptech, ale určitě také o jídle. Představíme vám novou knížku s názvem Mokerský receptář. Ve studiu je s námi Dagmar Honsnejmanová, knihovnice z knihovny U Mokřinky v Mokrém na Rychnovsku.
A komunita vzniká i díky pěveckému sboru, který jste založili. Co bylo dříve? Pěvecký sbor nebo spolek NaŽďár, který také představíme.
Já bych řekla, že to šlo trochu ruku v ruce. Naše rodina žije v Horním Žďáru už 10 let, a mí rodiče ještě o něco déle, možná 20 let. A je fakt, že onen pěvecký sbor vznikal tak odspodu. Prostě jsme se scházeli, potom z toho bylo zpívání s naší sbormistryní Janou, která je skvělá ve vedení sboru. Drží nás pohromadě. Potom jsme si řekli, že by bylo fajn to posunout někam dál, něco víc podnikat. A tak vznikl spolek NaŽďár. Jedno s druhým samo o sobě spontánně.
Stejně mě zajímají vaše první vzpomínky na toto místo. Když se třeba Tereza přistěhovala se svou rodinou. Protože vy jste byli jedna z těch prvních mladých rodin na Horním Žďáru, která tam přišla, ne?
V té nejnovější vlně ano. Je fakt, že už tam samozřejmě nějaké rodiny byly, řada rodin. Ale v té novější vlně před těmi 10 lety ano, to jsme byli jedni z prvních. Možná spolu s rodinou sbormistryně Jany, kterou jsem už zmínila. A od té doby se začalo tvořit něco nového, nějaká nová možná etapa Žďáru. Nevím, jak to jinak pojmenovat.
Jak se na vás tvářili starousedlíci, kteří tam žijí? Protože když přijdou mladí, noví, tak možná ti, kteří v místě žijí třeba celý život, na ně mohou koukat trochu jako na vetřelce.
U někoho to tak bývá, nebudeme určitě tvrdit, že je všechno jen růžové, a že všech 100 lidí tam táhne za jeden provaz, to určitě ne. Ale je takové centrum dění, které nás drží pohromadě. A potom jsou určitě lidé, kteří tam šli prostě za samotou, nechtějí se stýkat a vídat s ostatními.
Ani přátelit.
Ale Žďár je místo, kde si každý najde to své. Jsme sice každý úplně jiný, ale spojují nás společné aktivity.
Váš pěvecký sbor mě zajímá. Protože já jsem také zpíval, chodil jsem do hradeckého sboru Boni Pueri. Můžeme, Kateřino, o vás také prozradit, že jste zpívala u pana Skopala?
Můžeme to samozřejmě prozradit, to není žádné tajemství. Dokonce jsme ve Žďáru dvě bývalé zpěvačky z královéhradeckého Jitra, což je podle mě velká zajímavost. Že jsme se tam tak sešly. Často na to zpívací dětství vzpomínám a jsem ráda, že jsme na to mohli navázat alespoň tímto naším sousedským sborem. My jsme v uplynulých letech pořádali jen vánoční koncert, pak jsme k tomu přidali Svatojánskou slavnost, chystáme každý rok v červnu i tuto krásnou oslavu. A letos poprvé máme šňůru vánočních koncertů, protože si nás vyžádali v dalších 3 obcích. Tedy absolvujeme celkem 4 vánoční koncerty, což je na náš malý sousedský sboreček opravdu výkon.
Zeptám je na onu motivaci, proč si myslíte, že k vám přichází do této oblasti, do takového zapomenutého koutu, stále víc mladých rodin a mladých lidí?
Vnímáme trošku takový trend, že lidé odchází na místa, která jsou něčím zajímavá. Je to možná i tím, že jsou trošku opuštěná, není to centrum nějakého velkého města, ale je tam spousta energie. Zrovna ve Žďáru je něco cítit, možná historie, nevím, je tam nějaký duch místa, energie z věcí, co se tam děly dříve, byly to Sudety. Nechci říct nějaká negativní energie, naopak. Spíš možná návaznost na to, co tam kdysi existovalo. Máme kostel, který je ze 14. století, tak je vidět, že to osídlení už tam bylo. Je tam spousta příběhů, na které nějakým způsobem navazujeme.
A že tam není škola, obchod, žádné služby, to vám nevadí?
Nevadí, s tím si v dnešní době člověk poradí poměrně snadno. Máme školu v Hajnici, což jsou 4 kilometry, to není daleko. A je tam i obchod. A většina lidí stejně jezdí za prací směr Trutnov, směr Dvůr Králové, takže se to spojí dohromady. Když zapomenete něco koupit a nutně to potřebujete, tak vám sousedi vypomůžou.
Pomáháte si vzájemně. To je úžasné.
Přesně tak, skočíme si pro vajíčka, pro mléko, pro mouku k sousedům. Jinak, co se týká onoho ducha místa, tak se tam určitě v historii dělo spousta věcí, a já mám pocit, že jedním z našich poselství je trošku to tam oživit. Vrátit tomu místu, co tam patří, co tam před světovou válkou bylo. Je pravda, že nejen vytváříme novou náves, chceme opravovat kostel, zpíváme, scházíme se ve sboru, scházíme se s ženami i na tancování, na posezení u ohně, někteří naši muži založili lukostřelecký klub, mají tam kroužek pro děti i pro dospělé, pořádají turnaje. Takže místo opravdu ožívá všemožnými způsoby.
Vy se pořád scházíte, pořád jste spolu.
I děti nevydrží téměř jediný den, aby se nepotkaly. Vyměňujeme si děti, hlídáme si je navzájem, přespávají v různých rodinách.
Váš kostel mě zajímá, vy jste říkala, že je ze 14. Století. V jakém je teď stavu?
Někdo by možná řekl, že ve špatném. Ale já myslím, že se shodneme, že v tak špatném stavu není, jsou i horší kostely. A s tím naším se určitě dá něco dělat. Tak vznikla iniciativa, která byla předložena obecnímu zastupitelstvu a od dubna letošního roku je kostel ve vlastnictví obce. Takže jsou trošku otevřené možnosti, jak jej opravit, jak do něj investovat.
A náves? Protože tam je bývalá požární nádrž.
Máme tam takové zajímavé místo, požární nádrž, která svému účelu už neslouží. My bychom ji rádi předělali v nějaké pro tuto dobu tvůrčí místo, herní prvek, nebo hřiště, uvidíme. A díky nadaci VIA se nám podařilo zahájit tento projekt. Máme návrh od architekta a postupujeme dál. Snad se nám tam podaří vybudovat klubovnu a hřiště, abychom měli další prostory, kde se scházet. Protože tím, že nemáme ani hospodu, tak se opravdu není kde scházet. Jen po domácnostech, po obývácích. Tak to chceme otevřít i dalším lidem, aby měli kam přijít.
Čtěte takéSpolek NaŽďár
V létě se scházíte jistě venku, někde na zahradě. A v zimě tedy v kuchyni, všichni pospolu.
Ano, u krbu, u kamen.
A tam jste také určitě nacvičili vánoční, adventní program vašeho sboru. Tak pojďme pozvat zájemce na koncerty pěveckého sboru NaŽďár.
Už jsme minulý týden zahájili účastí na Vánocích ve Valdštejnské lodžii a další vánoční koncert bude v pátek 21. prosince u nás v kostele sv. Jana Křtitele od 18 hodin. Poslední potom 26. prosince v Kohoutově opět v kostele, v 17 nebo v 18 hodin, teď nevím.
Když přijdou lidé dřív, tak si určitě s vámi rádi popovídají. Jako jsem si s vámi dnes popovídal moc rád já. Moc děkuji Tereze Snopkové a Kateřině Fürbacherové z Horního Žďáru. Děkuji nejen za návštěvu, ale také za to, že jste nám ukázali, že když se chce, tak to jde. A že se dá na přátelských a sousedských vztazích vybudovat i krásné místo k životu. Ať se vám toto úsilí dál daří, to vám upřímně přeji.
Děkujeme. Mějte se moc hezky. Na shledanou, hezké Vánoce.
Související
-
Máte rodinného lékaře? A co knihovníka? Jiřina Bittnerová z Vysokova je knihovnicí roku
Na vesnici je obecní knihovna často místem, kde se odehrává mnohem více věcí, než jen půjčování a vracení knížek. Bývá to kulturní centrum obce.
-
Zahrada mezi zdmi? Jde to! V Hradci Králové si sousedé osazují zelení část vnitrobloku
Probíhající revitalizace části vnitrobloku v jedné z hradeckých ulic spojuje sousedy a zároveň zlepšuje životní prostředí, na které se ve městech velmi často zapomíná.
-
Náchodští studenti si sáhnou na dějiny z blízka. Natočí pro Post Bellum pamětnické zpovědi
Dva týmy dobrovolníků z náchodské Obchodní akademie se pustily do audiovizuálního mapování pamětnických zpovědí pro organizaci Post Bellum.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
