Mizení herce aneb Od hereckých mistrů k prostému předvádění

Přesto tu vystupuje cosi důležitého, co každoročně zasahuje i vyhlašování výročních hereckých Cen Thálie. Mohli bychom tomu říkat herecký étos, postoj k divadlu vyplývající z vědomí lidské význačnosti hereckého povolání, které je spojeno i s patřičnou hrdostí. Ta se pro změnu vyjadřuje specifickým a poněkud patetickým sebevztahem, jenž nám tolik vadí ve všech těch báječných rozhovorech a proslovech o velkých hercích, o velkých charakterech a skvělých lidech.

Manželé Munzarovi (paní Hlaváčová za zkratku snad promine) stále ochraňují tento starý étos, který z divadelních prostorů už vymizel a je vyvoláván k životu jen ve společenských magazínech všeho druhu. Toto mizení starého dobrého herectví byl také důvod, proč oba herci odešli z Národního divadla. Luděk Munzar to před lety vysvětlil takto:

Nechtěl jsem hrát divadlo s lidmi, kteří tam přišli, protože jejich názory byly diametrálně jiné než moje. Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům.

Jana Hlaváčová pak dodala i konkrétní případ přístupu nové divadelní generace:

Naposledy jsme v Národním byli na Drahomíře a bylo nám smutno. Odehrává se to v době knížete Václava a čeští páni na sobě měli sokolské kroje a popíjeli budvar. Poprvé v životě jsme odešli o přestávce.

Jana Hlaváčová|foto: Alžběta Švarcová

Námitky „staré dobré herecké generace“ vůči „novému divadlu“ jsou tedy dvojího typu: předně ironický postoj k tradici vůbec, který se projevuje nevhodnou aktualizací a všelijakou travestií; zadruhé ironická neúcta k Herci, který byl centrem divadla, a v poslední době ustupuje představení či performanci jako konceptu. „Zmizení Herce“ (pana Herce, paní Herečky) je něco, co se fakticky děje a co z hlediska určitého velmi přesného chápání divadla nelze prominout. Pro Munzarovy tak jako pro Otomara Krejču a další staré bardy je divadlo především „herecký koncert“, přesněji rej person, antických masek, které si na jevišti divadla i světa konkrétně nasazujeme, abychom dokázali zpřítomnit obecnější jednání a emoce spojené s životními hodnotami a otázkami, jež nás přesahují. A přesně tohle našim milým oslavencům v současném divadle chybí. Neschopnost vytvářet tyto proměny na jevišti (to proto se do divadla chodí!) je faktické potvrzení konce divadla a jeho vykročení do blíže neurčitého „předvádivého umění“, které může protékat jevištěm stejně jako televizní obrazovkou.

Je to zvláštní míjení. Nejde totiž o míjení generační, spor nespočívá ve věku či konzervativním odporu starých vůči modernizaci, nýbrž o mnohem hlubší mimoběžnost ontologickou. Munzarovi hrají ontologicky úplně jiné divadlo, protože zcela jinak odpovídají na otázku, co je to divadlo. „To není v tom, že bychom byli staromilci,“ říká Jana Hlaváčová, „ale představení musí mít logiku. Nejen křečovitou snahu být zajímavý a jiný za každou cenu.“ Otázka po divadle je u Munzarových centrálně zodpovězena proměnami Herce, který je nositelem (sám či v souhře) a tvořitelem smyslu. V „novém divadle“ už může smysl přijít odkudkoliv, třeba i herci navzdory…

Neměli bychom zapomínat na staré bardy a šmahem je odmítat jako přežité. Někdy totiž pokládají zásadní otázky, které bychom si sami nikdy nepoložili. Třeba: co to vlastně děláme, když si dnes hrajeme na divadlo? A navazujeme na tradici už pouhým odmítnutím, anebo máme o hledání smyslu divadelními cestami dějinně jasněji? Koukněte se někdy na klasický étos a patos Munzarových a pak vyrazte do divadla. Srážka, která může stát za to.