Mise sociální demokracie u konce

Je nepochybnou skutečností, že to byla sociální demokracie, která se rozhodující měrou zasloužila v 19. a na počátku 20. století o demokratizaci společnosti. Byla to ona, která člověku práce nejen vydobyla možnost vzdělávat se, ale i občanská a hospodářská práva, mezi nimi na prvém místě právo přímých a rovných voleb. Základní metou usilování sociálních demokratů nebyly plné hrnce lidí práce, i když také, ale jako nutná, byť nepostačující podmínka lidského pokroku. Metou sociálních demokratů byla svoboda, svobodný občan, který žije ve spravedlivé společnosti, nadané mezilidskou solidaritou. Tak postuloval svoji politiku před více jak sto lety kupříkladu český sociální demokrat Josef Seliger. Možná tím její historická mise skončila. Následně vršila jednu fatální chybu za druhou. Nejprve odhlasovala svým vládám válečné úvěry a umožnila jim tak rozpoutat naprosto nesmyslnou, za to v dějinách lidstva do té doby nejkrvavější válku. Ta po určité době oddychu pokračovala totální katastrofou, známou pod jménem Druhá světová válka. V období mezi oběma válkami svou bezradností, zejména v době Velké hospodářské krize prohrála boj o duši člověka práce se svými největšími nepřáteli. S komunismem, který se v té době jevil jako životaschopná alternativa - a s nacismem, který se pokusil ji jako prvý, sotva se dostal k moci, vyrvat i s kořeny. Otřesné zkušenosti Evropanů z první poloviny 20. století je měly ke snaze udělat vše pro to, aby se již nic takového neopakovalo. Zatímco demokratické síly, zejména křesťanští demokraté hledali cestu, celou věc řešit cestou stranické demokracie, sociální demokracie, v té době ve vleku stále populárnějších komunistů sdílela jejich koncepty. Lidé jako Wilhelm Röpke, Ludwig Erhard, John Maynard Keynes a další začali uplatňovat koncept sociálně tržního hospodářství - tedy humanizované tržní ekonomiky, stojící na soukromém vlastnictví a konkurenceschopnosti. Její humanizaci, tedy zmírňování tvrdých dopadů tržního chování měl zajišťovat sociální stát. Sociální demokraté naopak spolu s komunisty usilovali o to prosadit starý marxistický koncept, omezit v největší možné míře soukromé vlastnictví, pokud možno je dostat pod státní kontrolu, klíčový průmysl zestátnit a možné tvrdé dopady tržní ekonomiky eliminovat její totální regulací. Zatímco první koncept, svobodná tržní ekonomika kombinovaná se sociálním státem, v Evropě stál u počátku pozdější společnosti hojnosti, druhý způsobil tam, kde se prosadil, stále chroničtější chudnutí. Společnost hojnosti vrcholila v 60. letech minulého století. Byla to šťastná doba, která neznala, co je nezaměstnanost, kdy i ti nejchudší se plnými hrstmi podíleli na celospolečenském blahobytu. Byla to ale také doba, kdy dosavadní velkorysý koncept sociálního státu hrozil krizí. Zatím to byla krize latentní, vnímaná jen několika jasnozřivými intelektuály, jako byli kupříkladu členové tak zvaného Římského klubu. Propukla poprvé naplno v roce 1974 v souvislosti s válkou na Blízkém Východě a následnou ropnou krizí. Tehdy, až na pár kosmetických úprav, se nikdo do revize stávajícího sociálního státu nepustil. Nejen proto, že tehdy v rozhodujících zemích byla u vlády sociální demokracie. V těchto letech, obávám se, většina sociálních demokratů dost dobře nechápala, jak může existovat spojení mezi svobodnou, konkurenceschopnou tržní ekonomikou a sociálním státem. Sdíleli uhlířskou víru, že člověka práce ochrání nejlépe stát, bude-li ekonomiku regulovat a pokud možno vlastnit průmysl v klíčových odvětvích. Až baronka Thatherová na počátku 80. let předvedla sice drasticky, ale účinně, jak má reforma sociálního státu vypadat. Vzdor velkým očím, které mají její kritici, podstatu sociálně tržního hospodářství nezlikvidovala, jen přizpůsobila změněným podmínkám. Co lidstvo lidstvem existuje, jedni opisují od druhých. A tak je možné, že Tonny Blair a Gerhard Schröder, když koncipovali Třetí cestu - Nová směr, tedy nové, liberální pojetí sociálně demokratické politiky, kladoucí důraz zejména na svobodného, ale odpovědného občana za sebe sama, objevili dávno zasuté myšlenky kdysi hvězdné trojice Röpke, von Mises, von Hayek, a pochopili, že sociálně tržní hospodářství a sociální stát je životaschopný koncept, pokud dozná změny a nebude hlavně kontaminován socialistickými úchylkami. Za Blaira nakonec tu nejhorší práci udělala baronka Thatherová, Schröder je odkázán jen na sebe. Reformu navíc uskutečňuje se značným zpožděním, v politicky výbušné době. Přesto se zdá, že britští a němečtí sociální demokraté svoji budoucnost našli a dál ji usilovně hledají. Lze toto říci o českých sociálních demokratech? Ale abychom jim nekřivdili. Má vůbec celá česká politická třída ponětí, o co se dnes v souvislosti se sociálním státem hraje? Nevzývá česká sociální demokracie sociální stát, a míní tím stát socialistický, byť bez Husáka a Gottwalda? Její konkrétní politické kroky, plné regulací, omezení a státních intervencí do podnikání by o tom svědčily. Nevyjadřuje se ale opozice s opovržením o sociálním státě, a nemíní tím ve skutečnosti stát socialistický? I její politické kroky tomu nasvědčují. Kdo u nás první pochopí, že sociální stát nemá nic společného se státem socialistickým, že sociálně tržní ekonomika je plnokrevná, konkurenceschopná, avšak sociálním státem humanizovaná, a tudíž že se socialistickou ekonomikou nemá rovněž nic společného - kdo první toto vysvětlí svým voličům, má velikou šanci nejen získat volební úspěch, ale i rozptýlit ve společnosti vládnoucí pochybnosti ze samé demokracie. Pokud se této úlohy ujme česká sociální demokracie, obhájí svoji potřebnost na politické scéně. Pokud ne, posledním významným českým sociálním demokratem byl patrně již citovaný Josef Seliger. A ten navíc byl sudetským Němcem.