Milouš Červencl: Lidice musí žít

03411164.jpeg
03411164.jpeg
Poznejte zákulisí práce ředitele jedné z respektovaných kulturních institucí v České republice. Podívejte se na památná místa 2. světové války jinýma očima.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Když jsem nastoupil do Památníku Lidice, vymýšlel jsem jak vyplnit jeho provoz v období klidu, čili na podzim a v zimě. Také jsem chtěl kulturu přiblížit místním starším lidem a pamětníkům, kteří už mají problém dostat se třeba do Prahy nebo Kladna na divadelní představení, zejména v zimě. A napadlo nás, proč neudělat Lidické zimní večery. A že těch osobností, které do Lidic přijely, už bylo! Lidice prostě musí žít a žijí.

Dr. Milouš Červencl po jedenácti letech odchází letos na konci roku z funkce ředitele Památníku Lidice. I proto jsme si mj. připomněli, jak se areál lidického pietního místa, muzeum i galerie v posledních letech proměnily. Kolik návštěvníků každoročně zamíří na památná místa do Lidic, Ležáků nebo Letů u Písku a také - co pietní místo, to samostatné tragické historické osudy.

Potkávají se odkazy těchto míst a lidských tragédií v dnešní době? A stačí historické memento k tomu, aby naplnilo svůj odkaz a oslovilo návštěvníky? Jaká generace především navštěvuje tato pamětní místa a je návštěvníků víc z domova nebo ze zahraničí?

„Jako státní úředník nemohu dělat nic jiného než respektovat rozhodnutí vlády a Ministerstva kultury a pečovat o pietní území v Letech a památku zde zahynulých Romů tak, jak nám ji předepisuje zřizovací listina od roku 2009. V tom mám svědomí čisté a každý návštěvník se v Letech může na vlastní oči přesvědčit, zda tomu tak je. A znovu opakuji, že není naším nebo mým úkolem likvidace vepřína, to je opravdu pouze v kompetenci vlády a příslušných ministerstev. A nevím, jaká je kolem mě situace nyní; jakékoliv řešení je v kompetenci ministra kultury,“ popsal svou roli nedávno v jednom z rozhovorů Dr. Milouš Červencl.

02290035.jpeg

V Telefonotéce se nejen k Letům, ale i k poválečnému osudu a architektuře Lidic a Ležáků vrací ještě podrobněji a nabízí opravdu neznámý a často i kritický pohled na práci v čele významné Národní kulturní památky, která ani po letech neztrácí nic z ozvěny svého tragického mementa, ale přesto usilovně hledá cestu jak oslovit i nejmladší generace návštěvníků narozených začátkem 21. století.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.