Milosrdná sestra. Osobitá reflexe normalizační doby v povídce Jaroslava Putíka

Jaroslav Putík (1923–2013) se proslavil zejména svými romány Muž s břitvou, Odchod ze Zámku, Plyšový pes nebo Smrtelná neděle. Za svou tvorbu byl několikrát oceněn, dvakrát Cenou Egona Hostovského a cenou PEN klubu.

Začal se učit modelářem. Za okupace působil v ilegální organizaci Národní hnutí pracující mládeže. V roce 1942 byl zatčen a odsouzen k těžkému trestu. Prošel řadou vězení, dokonce koncentračním táborem v Dachau. Po válce vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd. Byl redaktorem Lidových novin, Literárních novin a časopisu Orientace. Přispíval též do několika časopisů.

Už na začátku let šedesátých si Putík získal značné spisovatelské renomé svými symbolizujícími mikropovídkami, k vrcholům české prózy těchto let patří autorovy romány mravní a citové deziluze. Vrací se v nich k poválečným rokům a bilancuje vývoj své generace, která se musela těžce vyrovnávat s nejrůznějšími historickými a společenskými traumaty tehdejší doby.

V období normalizace jsme tvorbu Jaroslava Putíka mohli sledovat pouze v publikacích exilových nakladatelství a prostřednictvím samizdatových vydání. Velmi hodnotné jsou jeho deníky vydané souhrnně pod názvem Odchod ze zámku (skládají se ze dvou částí – Odchod ze zámku 1968–70 a Odysea po česku 1971–89). Střídání každodennosti a velkého politična, normalizační šedi běžných lidí a života na okraji společnosti – to vše vytváří autorovu reflexi doby.