Miloslav Klíma: Každá kreativní činnost potřebuje vnitřní korekci

Miloslav Klíma
Miloslav Klíma

Dobrý dramaturg musí umět být režisérovi oponentem; jaké bylo spolupracovat s Janem Grossmanem nebo Josefem Kroftou? A co umí loutka líp než herec?

Profesní dráha Miloslava Klímy vedla z Chebu přes Hradec Králové do Prahy, kde (s krátkou zastávkou v Krátkém filmu) pokračoval v tom, co je jeho srdci nejbližší – v práci divadelního dramaturga.

03053128.jpeg

„Dobrý dramaturg musí mít neuvěřitelnou trpělivost a zvláštní druh empatie; musí se umět vcítit do svého partnera (režiséra), ale zároveň nesmí ztratit kritický pohled. Nikdy nesmí chtít dopředu naplánovat dílo, to prostě nejde.“

V sedmdesátých letech Miloslav Klíma spoluvytvářel důležitou etapu Západočeského divadla v Chebu, kde rozvinul spolupráci s Janem Grossmanem - slavným režisérem, který po jedinečném údobí v Divadle Na zábradlí hostoval v evropských divadlech a následně byl, jakožto „režimu nepohodlný“, umístěn na oblast.

S Janem Grossmanem to byla totální, opravdová vnitřní spolupráce. Dlouze jsme diskutovali o tom, zda je sdělení, které chceme z jeviště poslat do hlediště, artikulováno tak, aby mu bylo rozumět.

Hradec a seznámení s loutkou

Společně pokračovali i v Hradci Králové, kam se přesunuli v 80. roce i s většinou chebského souboru, ve kterém tehdy působil např. Miroslav Krobot. Byly to časy, jak sám Miloslav Klíma říká, „dvou excelentních inscenací za sezónu“; rovněž to byla doba založení a intenzivního fungování Studia Beseda, které sdružilo královéhradecké činoherce a loutkoherce. Právě tam se Miloslav Klíma potkal s Josefem Kroftou; a tato spolupráce měla pokračovat nejen v Divadle Drak, ale i na KALD DAMU, kde oba po revoluci začali učit.

Radost ze hry už šedesát let. Divadlo Drak slaví kulaté výročí

Poslední trik Georgese Mélise

Divadlo Drak v Hradci Králové patří bezpochyby k výjimečným zjevům divadelního života. Už šedesát let budí doma i v zahraničí úctu kritiků a obdiv diváků. V dějinách českého divadelnictví je jen málo souborů, které by měly tolik neotřelosti, dynamiky a tvůrčí vynalézavosti.

„Naše inscenace jako Prodaná nevěsta nebo Sen noci svatojánské ukázaly tu důležitou věc, kterou dodneška propaguji: že loutkové divadlo není něco menšího, že je to prostě divadlo, které využívá jiných prostředků než činohra, než opera, než balet, že je rovnocenné všemu ostatnímu.“

Divadlo Drak produkovalo na onu dobu výjimečné projekty, které měly často mezinárodní přesah. České loutkové divadlo tehdy znovu dokázalo svou specifičnost a uvědomoval si ji i Miloslav Klíma:

Loutka je stylizovanější než herec, její gesto je apelativnější. V loutkovém divadle vstupuje do hry mnohem výrazněji výtvarný aspekt, je účasten dramatické situace; a dramaturg si musí tuto komplexnost uvědomit.

Léta na DAMU

Od roku 1991 učí Miloslav Klíma na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, kterou s Josefem Kroftou, Markétou Schartovou, Janem Bornou a dalšími po revoluci proměnili „z odstrčené katedry loutkářství na regulérní katedru, jejíž absolventi nejsou zanedbatelní.“

Trnkovy loutky ze Snu noci svatojánské. Šedesát let čekají v krabici, až je opraví

Loutky Jiřího Trnky se rozpadají a čekají na záchranu

Tento týden se na Vltavě věnujeme loutkám. V Mozaice se vypravíme na Kampu, do domu, ve kterém žil výtvarník Jiří Trnka a kde v krabici čekají na restaurování jeho slavné loutky.

Za dobu jeho učení se podle názoru Miloslava Klímy proměnily především zkušenosti uchazečů, se kterými ke studiu nastupují. V současnosti obvykle už na začátku přesně vědí, jaké divadlo chtějí dělat; přesto pro studenty stále platí stejné předpoklady – talent a chuť se učit:

„Pokora před kumštem musí být vždycky. Umění je vědoucí činnost, člověk nikdy nesmí mít pocit, že objevuje Ameriku.“