Miloš Urban: Vězni v čase

23. březen 2020

Přečtěte si povídku českého spisovatele, překladatele a redaktora Miloše Urbana, psanou v izolaci.

Holky si vylezly na půdu a hrají si s poníky, kteří vedou válku s Mycrafťáky. Jejich brácha si na netu vybírá hodinky k narozeninám. Konečně chce POŘÁDNÉ, seriózní náramkové hodinky, jaké nosí táta – na takových hodinkách je vidět pomalé ubíhání času, zatímco na mobilu letí čas rychle – tak rychle, že všechno, zprávy od přátel a zprávy z médií, je staré, už když se to na displeji objeví.

Tatínek je taky na netu, na uších má sluchátka, v nich techno, které zbytek rodiny nesnáší. Notebook má otočený tak, aby mu tam hned tak někdo nekoukal; prohlíží si kolekci dámských plavek pro letní sezónu, má tam oblíbenou modelku, která se nikdy neusmívá.

„Já bych tě donutil,“ mhouří oči a drbe se ve vousech. Nevšimne si, že maminka už přišla z nákupu, umyla si ruce, stojí za ním a právě zápolí s rouškou.

„K čemu bys mě donutil?“ Skloní se k tatínkovi, který nadskočí leknutím a zaklapne notebook.

„Naučit tě vázat to na kličku,“ řekne tatínek. „Vždycky tam uděláš ne jeden, ale dva uzly, co já potom musim rozmotávat.“

Vstane a dá se do rozmotávání.

Maminka trpělivě stojí k tatínkovi zády. Po minutě: „Tak bude to už? Jak to, že sis otevřel pivo? Je teprv půl pátý.“

„Tak dneska,“ odpoví tatínek za marného boje s tkalouny, „už asi nikam autem nepojedu, že ne? Muselas to tak utáhnout?“

„Dělej, potřebuju cigáro.“ Maminka už rok kouří elektronicky, tatínkovi to nevadí, ale děti tvrdí, že to smrdí jako… Vždycky vymyslí něco nového a ještě méně voňavého než minule.

„To prostě nejde! Jak jsi to mohla tak zašmodrchat?“ rozčiluje se tatínek. „A nemusí se to vázat tak natěsno.“

„Kapénky by unikly,“ vysvětluje maminka.

Tatínek by rád zaklel, aby dal najevo, co si myslí o kapénkách, ale nějak má pocit, že děti slyší vše, co nemají.

„Tak to střihni,“ rozhodne maminka hrobovým hlasem. „Já ty tkalouny zase přišiju.“

Tatínek zkoumá šuplíky v pracovně.

„Hele… Jak jsi včera uklízela a dezinfikovala, kams dala nůžky?“ Vrátí se do kuchyně.

Maminka šlukuje nikotin skrz roušku. „Fuj, to je tak hnusný,“ řekne, jakoby na omluvu.

„Když jsem jel z práce, jsem z auta viděl dvě dvojice – fakt dvě! – jak se líbaj přes roušku. TOMU já říkám nezodpovědnej humus.“

„Co je to nezodpovědnej humus?“ volá mladší dcera z půdy.

„Ty vole, voni nás fakt poslouchaj,“ šeptá maminka a šermuje elektronickou cigaretou.

„Se tady trochu šmírujeme,“ podotkne tatínek a zamává nožem. Opatrně jím přeřízne tkalouny.

„A jaký plavky žes mi to nakonec vybral?“ ptá se vysvobozená maminka.

Tatínek si jde do ledničky pro další pivo. Podotkne: „Ty bílý se zelenejma palmovejma listama. Akorát že je letos asi neužiješ. A příští rok už budou starý.“

„Hlavně když mi je objednáš,“ řekne maminka.

„No to nevim,“ pochybuje tatínek.

„Nebo,“ zavrčí maminka, „se ti líběj jen proto, že je má na sobě ta holka s kyselym ksichtem?“

Tatínek řekne: „Tak já ti je objednám. Můžeš si je zkusit ve vaně.“

„Jooo!“ křikne mladší dcera z půdy. „Slavná bitva Mycrafťáků a poníků se přesouvá na Máchovo jezero!“

A už slézá po žebříku, div nespadne, pak mizí v koupelně a napouští vodu.

Starší dcera za ní. „Ale nemysli si, že pudu do vany s tebou. Na to jsem stará.“

Maminka se podívá na tatínka, on na ni, oba pochopí, že starší dcera je na společné koupání s tou malou opravdu stará.

Syn se vymotá z pracovny a hlásí: „Já mám na obyčejný hodinky alergii! Na levý ruce jsem teď vyzkoušel ty tvoje starý, na pravý ty současný. Potřebuju titanový, táto. Černý.“

Tatínek zašilhá do noťasu, vyzmizíkuje modelku, co se nikdy neusmívá, a hledá černé, cenově přijatelné titanové hodinky. Nechce myslet na to, že by v pondělí taky už nemusel muset do práce.

„Není to skvělý,“ řekne kluk, „že to jde objednat on-line, když jsou kamenný shopy zavřený? Tyhle letecký se mi líběj. Čistej titan, čistej design.“

Tatínek se napije a zavře oči. Jsou to drahé hodinky, ale poctivé, na celý život, ne jako mobily. Aspoň v to nějak teď, v tuto chvíli, doufá.

Mladší dcera křičí z vany: „Uměj poníci plavat? Já myslim, že jo, protože to uměj koně, no a to potom Mycrafťáci nemaj šanci!“

Starší dcera namítne: „A proč by neměli mít Mycrafťáci šanci?“

„Jsou hranatý jak cihla, a cihla jde vždycky ke dnu!“ řekne ta malá.

Maminka se napije tatínkova piva, přestože normálně pije víno, a ne dřív než k večeři. Přečetla si právě na netu v tatínkově notebooku, že do školy děti už tohle jaro nepůjdou. Oznámí to na celý byt.

Mladší dcera jásá.

Starší dcera padá do mdlob.

Syn se chechtá.

Maminka si zapálí další elektronickou cigaretu.

Tatínek otevře další pivo a jde uvařit večeři. Přemýšlí o tom, že čas je opravdu relativní, tekutý, dlouhý i krátký zároveň, a že náramkové hodinky, stejně jako mobily, nejsou tím nejsprávnějším časoměřičem, někdy.

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Miloš Urban

Související