Miloš Doležal: Trn rejnoka a bílá duše dítěte

Na břehu moře v borovicích Bozi uléhají k polednímu spánku. Nebývá zvykem se vydávat do středomoří pro inspiraci na začátku ledna. Bloudit po skalnatých pobřežích jaderského moře, po rybářských vesničkách i olivových hájích jsme zvyklí spíše v letních měsících. Radě Evropské unie ovšem od prvního dne nového roku předsedá Chorvatsko a to je snad dobrá příležitost zatoulat se v myšlenkách do krajin klasických kultur, které někteří z nás jistě už někdy navštívili.

Čtěte také

Josef Kroutvor: Trubač pokrytý měděnkou

V programové řadě Esej si prvního ledna na Vltavě připomínáme návštěvu Josefa Kroutvora na ostrovech Krk a Cres. Druhého a třetího ledna pak v premiéře uvádíme zápisky z cestovního deníku básníka Miloše Doležala z ostrova Pag – Trn rejnoka a bílá duše dítěte.

Z ptačího pohledu může ostrov Pag připomínat rozhozené plicní laloky. Chapadla. Velký zkamenělý korál, který je tisíciletí omýván slanými proudy. Z jedné strany je zelenou zahradou s prastarými olivovníky, studnami, vinou révou a borovicemi, z druhé strany je krajinou oholenou na dřeň, podobnou té v Izraeli nebo na Marsu. Kopce pískově žluté barvy s nízkými kamennými zídkami táhnoucími se k obzoru, ošlehané bórou a solí, s trsky léčivých bylin, které spásají stáda ovcí.

Těch ovcí je mimochodem na šedesátikilometrovém ostrovním pásu na čtyřicet tisíc a díky pažskému sýru, který se tu tradičně vyrábí z jejich mléka, je místo známé nejen mezi Chorvaty. Je tedy také domovem pastevců a, jak jinak, rybářů – zemitých obyvatel ostrova, jehož název se odvozuje od latinského označení vesnice.

Čtěte také

Andriana Škuncová: Dlaně hledající světlo

Pag byl osídlený už před Římany, jimi překřtěný. V novodobé historii je spojen s ustašovským vražděním. Dnes žije ostrov z turismu a jeho nejslavnější obyvatelkou je básnířka a fotografka Andriana Škuncová (jejíž poezii uvedeme v pořadu s názvem Dlaně hledající světlo 4. ledna večer).

V básnivém a obrazivém deníku Miloše Doležala jako by jednotlivá místa ožívala. Z kamenného hřbitůvku se s autorem dostáváme do přístavu či do kopců s fíkovníky. Jednotlivé počitky a dojmy spolu s vyprávěním pažských obyvatel usouvztažňují člověka s přírodou a dějiny se současností – jako bychom se ocitali někde na hraně času.