Miloň Čepelka, básník, prozaik, textař, herec, scenárista, moderátor a cimrmanolog
Patří k lidem, jejichž barva hlasu je nezaměnitelná. A přidáte-li k jeho menší postavě i výrazné brýle, dikci „docenta na přednášce“ a celoživotní lásku k rozhlasu – nemůžete se splést. Ostatně rozhlas je s životní a uměleckou cestou Miloně Čepelky spojen naprosto neodmyslitelně.
Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.
Původně se sice chtěl stát hercem, ale vystudoval „na učitele“ a se spolužáky na vysoké škole Zdeňkem Svěrákem a režírujícím Ladislavem Smoljakem začal hrát divadlo jako ochotník. Pedagogickou kariéru záhy opustil právě kvůli rozhlasu a jeho armádní redakci, kde mladý básník vystřídal zkušeného autora Karla Šiktance.
Mystifikační Vinárna U pavouka, rozhlasová Polní pošta, populárně vědecký Meteor, Divadlo Járy (da)Cimrmana, drobné role a originální postavy ve filmových komediích, ale i televizní a filmové scénáře. A vedle toho básnické sbírky, texty písniček populární hudby a povídky. To všechno spojuje mnohostranný talent letošního osmdesátníka Miloně Čepelky, který se v oblíbené Telefonotéce představil především jako průvodce krajinou svých hudebních lásek a favoritů.
Ze staršího rozhovoru Miloně Čepelky pro Týdeník Rozhlas vybíráme:
Kdysi jste chtěl studovat dramaturgii či herectví. Umíte si představit, že byste dnes působil v klasickém divadle?Tenkrát jsem si to představit dovedl, protože jsem o tom nic nevěděl. Teď, jelikož už o tom leccos vím, si to představit nedovedu. Počítám, že bych se tam zbláznil. Měl bych třeba nápady a musel bych se podřizovat - a já už se podřizovat nechci. Na DAMU jsem se tehdy nakonec nepřihlásil a nikdy jsem už pak neměl nutkání směřovat ke klasickému divadlu. Leda jako autor, ale pokud jde o dramatiku, tak jsem si tu ambici kromě libreta k jedné lidové retrooperetě hojil jen na rozhlasových, případně televizních hrách.
Působil jste někdy v jiném divadle než v tom Cimrmanově?Ochotnicky jsem hrál leckde, v Opočně, na vysoké škole, za svého učitelského působení v Novém Kníně. Pak už ne, to už jsem byl v rádiu a schylovalo se k našemu divadlu.
I když jste z učitelské profese zběhl, bavilo vás být učitelem?Nemůžu říct, že by mě to vůbec nebavilo, ale nemůžu ani říct, že bych se za katedrou cítil být doma. Moje představy byly jiné, očekával jsem, že budu učit studenty gymnázií, s kterými bych si spíš rozuměl než s dětmi do patnácti let. Umístěnku jsem však dostal na druhý stupeň, a třebaže jsem s žáky nebyl na válečné noze, táhlo mě to jinam. A věru nikdy jsem nezatoužil se do školy vrátit.
Proč vás vlastně napadlo studovat pedagogiku?Měl jsem dojem, že kantoření je hezké povolání, ale to jsem si říkal v době, kdy jsem nevěděl, co to obnáší. Především - dobré nervy! Z učitelské rodiny nepocházím, maminka byla v domácnosti, než se v padesátých letech změnila na dělnici, abych dostal trochu lepší posudek k přihlášce na vysokou, a otec byl úředníkem přes finance. Doufal, že budu přes něco inženýr, a v tom jsem ho na celé čáře zklamal.
Říkáte o sobě, že jste skeptik. Z čeho ta skepse pramení?Mám pocit, že dřív byli lidé k sobě slušnější. Tím je řečeno vše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
