Milan Jelínek: Od okupace do okupace. Vzpomínky českého jazykovědce na léta 1942–1971

Po maturitě v roce 1942 nastoupil Milan Jelínek (1923–2014) do továrny Flugmotorenwerke Ostmark ve Wiener Neudorfu. Současně se v Brně zapojil do přípravy ozbrojeného odporu proti německým okupantům, který organizoval jeho třídní profesor z reálného gymnázia Konstantin Hladký. Po jeho zatčení byl také Jelínek zatčen a předán gestapu. Poté byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně, ve Vratislavi a v několika věznicích v Německu.

Čtěte také

Vyšly vzpomínky jazykovědce a rektora Masarykovy univerzity Milana Jelínka

Na podzim 1945 zahájil studium češtiny a ruštiny na brněnské filozofické fakultě. V knize vzpomíná na svého učitele Františka Trávníčka, který prý neovládal řečnické umění a své studenty nedovedl nadchnout. „Učil nás však systematičnosti ve výkladu gramatických prostředků a seznamoval nás s principy jazykové kultury.“ Naopak Bohuslav Havránek prý improvizoval, „ale každá jeho věta podávala svědectví o jeho rozsáhlých odborných znalostech“. K dalším Jelínkovým pedagogům patřili Adolf Kellner, Robert Konečný nebo sociolog Arnošt Bláha.

Mé členství v KSČ bylo motivováno mým socialistickým cítěním a také mým vězněním za nacistické okupace.

V roce 1947 vstoupil Jelínek do KSČ, k čemuž poznamenává: „Mé členství bylo motivováno mým socialistickým cítěním a také mým vězněním za nacistické okupace.“ Po absolvování studia nastoupil jako rusista na gymnázium v Holešově, ale od srpna 1949 už byl zaměstnán ve Slovanském semináři na brněnské filozofické fakultě. Opět se setkal s Františkem Trávníčkem – tentokrát už jako jeho mladší kolega. „Nesnášel jsem jeho většinou nespravedlivé výbuchy hněvu,“ vzpomíná Jelínek.

Na podzim 1950 byl proti své vůli převeden do stranického nakladatelství Svoboda-Rovnost v Brně a vzápětí nastoupil do vojenské služby v Uherském Hradišti.

Byl jsem přesvědčen o tom, že ve vysokoškolské pedagogické činnosti je smysl mé práce.

Po návratu do civilu se přihlásil na aspirantské studium v Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně. V roce 1958 obhájil svou práci Výběr syntaktických prostředků v obrozenské odborné literatuře a přešel na filozofickou fakultu. „Byl jsem přesvědčen o tom, že právě ve vysokoškolské pedagogické činnosti je smysl mé práce,“ vysvětluje Jelínek. Vzápětí však byl jmenován proděkanem a pověřen řízením studia při zaměstnání.

Mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968|foto: Moravské zemské muzeum,Archiv Jany Jelínkové

V roce 1960 se habilitoval na základě práce v oblasti tvoření slov v češtině. Ale to už „se zvláště filozofická fakulta přestávala spokojovat se stranickými a vládními prohlášeními a komentáři a stále víc kritizovala neúspěch komunistického režimu. Studenti i učitelé ztráceli postupně strach z veřejného vyslovování námitek proti způsobu vládnutí v zemi a proti vnucování doktrín, které prokázaly svou neplodnost,“ vzpomíná Jelínek.

Na počátku 60. let působil jako hostující docent na filozofické fakultě v Greifswaldu, v letech 1963–64 byl děkanem brněnské filozofické fakulty. Další dva roky pracoval jako lektor češtiny na Sorbonně v Paříži a v roce 1967 byl zvolen prorektorem brněnské univerzity.

Cítil jsem, že jsem se po válce zařadil na nesprávnou stranu.

V roce 1968 prý Jelínek soudil, že „se napětí ve vztazích s našimi spojenci vyřeší politickým vyjednáváním a že se nám přitom podaří uhájit změny režimu, o jejichž nutnosti byl přesvědčen celý národ – snad kromě malé vrstvy reakčních byrokratů, prohlašujících se za věrné marxisty-leninisty“. Do Brna však přijel Roman Jakobson, jemuž měl být v pátek 16. srpna 1968 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity. Prohlásil: „Já je znám. Kde jde o imperiální otázky, necouvnou. Já na ně zde čekat nebudu, v sobotu jedeme do Vídně, kterou okupovat nebudou." Došlo na Jakobsonova slova. V roce 1969 byl Jelínek vyloučen z KSČ a o rok později vyhnán z fakulty. V té době už toho však nelitoval.

Asi žijeme ve světě bláznů.

„Asi žijeme ve světě bláznů,“ zapisuje si v lednu 1971. K jeho prozření přispěl už rozhovor se spisovatelem Janem Čepem v Paříži 1966. Tehdy prý litoval, že byl členem strany, která Čepa vyhnala z jeho vlastní země. „Já jsem cítil, že jsem se po válce zařadil na nesprávnou stranu,“ přiznává Jelínek.