Milan Báchorek, skladatel, pedagog, sbormistr, emeritní ředitel Janáčkovy konzervatoře v Ostravě

03689255.jpeg
03689255.jpeg

Ze skladatele a pedagoga se stal na pět let „stavbyvedoucím“ – i tak by se dala charakterizovat dráha rodáka ze Staříče u Frýdku-Místku, „ostravského patriota“ Milana Báchorka, který se v 90. letech zasloužil o postavení nové budovy Janáčkovy konzervatoře v Ostravě.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Milan Báchorek (18. 8. 1939) měl to štěstí, že se narodil v muzikantské rodině. Doma se hrálo, zpívalo a hudba byla nedílnou součástí rodinného života. Ve dvanácti letech se začal Milan Báchorek připravovat na Vyšší hudebně-pedagogickou školu v Ostravě, na studia hry na klavír u Milady Šlachtové.

Dráha sólového klavíristy mu byla ze zdravotních důvodů odepřena, a tak v roce 1960 odchází po studiích do Frenštátu pod Radhoštěm, kde vyučoval na místní LUŠ a vedl tamní sbory a zapojoval se do činnosti divadelní. Na popud svého bývalého učitele Miroslava Klegy začíná opět v roce 1963 studovat, tentokrát skladbu: „Být po boku Miroslava Klegy - to byla škola života. Nejen v hudbě. Naučil mě rozpoznávat lidi a vztahy mezi nimi, vše podstatné. Jsem mu vděčen za mnohé.“

Na základě konkursu se v roce 1967 stává Milan Báchorek pedagogem ostravské konzervatoře, kde vyučoval zejména skladbu. V letech 1992 – 2004 se stal ředitelem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Stále dirigoval amatérské sbory (dosud Ženský pěvecký sbor Bohuslava Martinů ve Frýdku-Místku), publikoval, organizoval hudební život na Ostravsku (skladatelská soutěž Generace a předseda Tvůrčího centra Ostrava s festivalem Hudební současnost).

Byl členem četných festivalových výborů, v letech 1974 - 1990 tajemníkem ostravské pobočky Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. „Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany. Být tajemníkem takové instituce vyžadovalo mravenčí organizátorskou práci. Straníci potřebovali, aby taky někdo pracoval. Oni rozhodovali, kdo bude hrán.“

03690178.jpeg

Jazz a improvizace daly základ hudebnímu směřování Milana Báchorka. Nejvíce se ale nechal inspirovat neoklasicismem, folklórem, ale i Novou hudbou. Mezi jeho vrcholná díla patří rozsáhlé kompozice jako Lidice, Stereofonietta nebo Hukvaldská poéma. Psal téměř výhradně pro interprety, které znal: ze sólistů Valter Vítek, Vítězslav Kuzník, Jan Hališka, Daniel Skála. Z komorních ansámblů pak hlavně Kubínovo kvarteto nebo Janáčkův komorní orchestr, ze sborů např. pěvecké studio Permoník z Karviné, Moravský komorní sbor Lubomíra Mátla, z orchestrů Janáčkova filharmonie Ostrava.

O životě Milana Báchorka i hudebním dění na Ostravsku se více dozvíte z knihy Karla Steinmetze Hukvaldská poéma Milana Báchorka, kterou jako výhru do Telefonotéky věnovalo ostravské vydavatelství MONTANEX.

„Skladba se nedá naučit. Co můžete jako pedagog dokázat je to, že přesvědčíte mladé lidi o věcech přemýšlet a mít svůj vlastní názor, jít svou vlastní cestou,“ dodal v závěru Telefonotéky Milan Báchorek, kterého si bývalí žáci i pedagogové vždy vážili zejména pro jeho velkorysý přístup i uměleckého ducha, které za jeho „ředitelování“ na konzervatoři nikdy nechyběly.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.