Michal Prokop: "Zase žiju"

31. březen 2006

Psal se konec osmdesátých let a zpěvák Michal Prokop právě deskou Snad nám naše děti prominou uzavřel výjimečný albový triptych, jehož úvodní titul Kolej Yesterday se zařadil mezi nejlepší domácí nahrávky tzv. populární hudby vůbec a následující - Nic ve zlým, nic v dobrým - kvalitativně příliš nezaostával.

Prokop byl tehdy na vrcholu: jeho desky se prodávaly, koncerty vyprodávaly, kapela Framus 5 měla v oblasti "rocku pro dospělé" konkurenci snad jen v Etc. Vladimíra Mišíka. Přičtěme víceméně stálý autorský tým, čítající Petra Skoumala, Jana Hrubého, ale především Pavla Šruta, jehož texty měly básnickou kvalitu i generační přesah.

Ostrý střih: po listopadu 1989 vyměňuje Prokop k nevůli mnohých kariéru hudební za politickou. Poslancuje, náměstkuje ministru kultury, předsedá Radě Českého rozhlasu a v médiích se objevuje jen jako moderátor vlastních talk show. Přesto se k hudbě zcela zády neobrací - s partou spřízněných duší natáčí pět písní pro album Černý ovce, sporadicky koncertuje, vydává "live" desku i výběr starých hitů. Zkraje tohoto roku už jsou nikdy nedovřená vrátka opět dokořán: Michal Prokop připravil po sedmnácti letech nové studiové CD Poprvé naposledy.

Zpěvák se sice v rozhovorech brání frázím o comebacku, čímž zřejmě naznačuje, že ani po šedesátce se nechystá vzdát veřejného života a vyměnit sako a kravatu za odřenou rockerskou vestu. Návrat k zpívání jako k profesi však v jeho případě ani není nutný: drtivá většina jeho příznivců na koncert pětkrát do roka nepřijde, pětkrát do roka si ale určitě pustí jeho poslední album. Protože se Prokopovi zkrátka povedlo. Ba co víc, Poprvé naposledy je po Koleji Yesterday zřejmě jeho druhou nejlepší deskou. Řeko by se: není divu, vždyť tvůrčí a muzikantský tým z jeho nejlepších časů takřka nedoznal změn. V doprovodné kapele měl dost prostoru houslista Jan Hrubý i služebně nejstarší člen Framusu, kytarista Luboš Andršt, velkou část alba složil Petr Skoumal, výhradním autorem textů je Pavel Šrut. Kdo z českých zpěváků má "v zádech" takové osobnosti!

Prokop zkrátka navázal na to nejlepší, co natočil po svém zpěváckém znovuzrození v osmdesátých letech, navíc přidal nadhled a stylovou rozmanitost. Vedle typicky skoumalovských, zádumčivých melodií, jež si vždy tak rozuměly se Šrutovou melancholií (Popěvek, Zloději času) a v nichž je zpěvák nejjistější, je tu i syrový bluesrockový "otvírák" 64, břeskné Vedro nad Prahou s dechovou sekcí jak od Trabandu, případně náladu bigbandu evokující Leteckej inženýr. Vše drží pohromadě nejen díky technicky dokonalému, výrazem nehýřícímu, leč jaksi samozřejmě přesvědčivému Prokopovi, ale také přičiněním Šrutova rukopisu, který přes jazykovou brilantnost a množství nápaditých obratů, citací a narážek zpěvákovi padne jako ulitý.

Poslední ze Šrutových textů, v působivém bukletu alba Karlem Halounem a Luďkem Kubíkem graficky vyvedených jako řádná básnická sbírka s obálkou i tiráží, končí slovy "a zase žiju.". Lze je chápat jako vzkaz těm, kteří stále ještě poslouchají dobrou hudbu. Ano, zpěvák Michal Prokop po letech úředničení ožil. To je velmi dobrá zpráva.

autor: Milan Šefl
Spustit audio