Mezi Prahou a světem. Česko je malá země, od začátku nám bylo jasné, že naše umělce musíme vyvážet, říká galeristka Katherine Kastner
Když se Katherine Kastner spolu s Camille Hunt v polovině nultých let rozhodly, že v Praze založí soukromou komerční galerii, pracovaly systémem pokus – omyl. Dnes patří Galerie Hunt Kastner ke stálicím na galerijní scéně u nás i v zahraničí. Proč se někdejší ekonomka s prací v newyorské bance rozhodla, že nebude chybět u porevoluční transformace Československa? I o tom s Katherine Kastner mluvila ve Vizitce Markéta Kaňková.
Eva Koťátková, Anna Hulačová, Dominik Lang, Zbyněk Baladrán, Dalibor Chatrný či Zorka Ságlová – to je jen několik jmen ze silného seznamu umělců napříč generacemi, které zastupuje žižkovská galerie Hunt Kastner. Jeden z prvních podniků tohoto typu u nás založila v roce 2007 dvojice kamarádek Camille Hunt – Katherine Kastner, jež spojila nespokojenost s prací v pražské galerii Futura. Obě ženy měly konkrétní cíl a na tehdejším směřování se toho dodnes příliš nezměnilo. „Od začátku nám bylo jasné, že Česká republika je malý trh a že musíme jít s umělci ven,“ vysvětluje, proč hned po založení galerie vyvážely „své“ výtvarníky na zahraničí veletrhy.
Zkušenosti s provozem soukromé galerie neměla Katherine Kastner coby někdejší ekonomka v bance a pozdější zaměstnankyně neziskového sektoru žádné. Záhy ale zjistila, jak to na veletrzích funguje. „Přijedete třeba do Basileje. To je malé město, ale v červnu se tam na festival sjede celý svět. K dispozici máte prostor velký dvacet metrů čtverečních, ale zastaví se u vás ředitelé galerií, kurátoři, umělci, kritici. Všichni mají zájem vědět, co se u nás na výtvarné scéně děje,“ vysvětluje. Výsledky se samozřejmě dostavily a stále dostavují, například Eva Koťátková, dlouhodobě jedna z nejúspěšnějších tuzemských umělkyň se silně vyvinutým smyslem pro empatii, měla v roce 2019 výstavu na bienále v Instanbulu.
V přízni je i rodina Čapkova
Katherine Kastner pochází z rodiny s dramatickým osudem, a jak říká, měla velké štěstí na silné ženy. Prababičkou Katherine byla spisovatelka Helena Čapková, sestra Karla a Josefa. Maminka zase před komunistickým režimem utekla přes Rakousko a Anglii do Ameriky. Tam se Katherine narodila, do Československa se ale dostala několikrát ještě před rokem 1989.
Jako malá tu byla na pohřbu dědečka, o deset let později se v Praze zastavila během studií v Paříži, na Prahu nezapomínala ani v době svého pobytu ve Vídni. „Když přišla revoluce, chtěla jsem být u transformace české společnosti,“ konstatuje. Během svých předrevolučních návštěv se vídala s umělci, kteří neměli šanci vystavovat a tvořili jen z vnitřní potřeby. I proto jí založení soukromé galerie o mnoho let později dávalo smysl. Prvními umělci prezentovanými v zahraničí byli Josef Bolf a Tomáš Vaněk, dnes má galerie v portfoliu mix umělců střední a starší generace. Radost ale Katherine Kastner dělají i nejmladší jména. Ve Vizitce zmínila tři ženské umělkyně Marii Tučkovou, Valentýnu Janů a Marii Lukáčovou. Na jejich práci si cení zejména silné sociální angažovanosti, která ovšem nabízí naději. Tu vnímá v době války na Ukrajině jako vzácnou komoditu.
Související
-
Společné výlety na výstavy bývaly pro mé pacienty prvním setkáním s uměním, říká galerista Gronský
Nemá mail ani mobil, to je pozůstatek z dob, kdy pracoval jako ambulantní psychiatr a potřeboval mít čistou hlavu. Rád by se potkal s Hieronymem Boschem a Franzem Kafkou.
-
Spolupracujeme jen s hodnými lidmi, říká Richard Bakeš z galerie Berlínskej model
O deseti letech existence prostoru i o angažovanosti výtvarného umění mluvil Richard Bakeš ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
-
Národní galerie nemůže dělat výstavy jako v Tate, musí jít svojí cestou, říká kurátor Michal Novotný
„Zdá se, že je autentické, ale ono je sestříhané a zinscenované. A přesně takhle dnes funguje intimita,“ říká ředitel Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
