Metal, Ejzenštejn a mučednice. Muzikál Janička přináší osobitou vizi procitnutí mladé Johanky z Arku

Nalákat diváka na metalový muzikál o dětsví Johanky z Arku není úkol z nejlehčích. A je vlastně jedno, jestli jde o člověka preferujícího mainstream nebo filmového kritika. Což je o to podivnější, že výlučný zážitek je v záplavě festivalové i hollywoodské produkce zjevem skutečně vzácným.

Dumontova Janička, která právě přichází do kin, možná není filmem pro každého. Ovšem přistoupíme-li k němu bez předsudků, dojde nám velmi rychle, že jde o víc než jen bizarní filmový výstřelek nekonvenčního režiéra. Snímek, který se dá stejně plodně analyzovat z hlediska Ejzenštejnovy koncepce atrakcí nebo zkoumat v ohledu sémantické reinterpretace stěžejní legendy francouzské kultury, je ale především možné v nevěřícném údivu a s narůstající slastí emočně prožít.

Dumont zintenzivňuje vnímání zprofanovaných témat

Když přišel Dumont po dvaceti letech ostře kontroverzních narativně vyprázdněných  dramat s povdratnou minisérií Malej Quinquin (2014), způsobil v detektivce revoluci srovnatelnou snad s Lynchovým Twin Peaks. Razantní a neotřelý vstup na pole komedie dával tušit, že směřování jeho další tvorby bude zcela nepředvídatelné. Quinquin byl nehoráznou burleskou o vyšetřování záhadných vražd, jejímž faktickým cílem byla totální anihilace všech běžných žánrových postupů. Janička zase představuje výrazně netradiční verzi religiózního osvícení francouzské patronky, jejíž příběh Dumont usekává přesně v momentu, kdy životopisně laděná díla o Panně Orleánské teprve začínají. Podobný postup si režisér vyzkoušel už ve filmu Camille Claudele 1915. Osud titulní umělkyně totiž zpřítomnil v roce, který byl jedním z devětadvaceti let strávených v psychiatrické léčebně, čímž tvůrčí etapu života významné sochařky a Rodinovy múzy zdánlivě eliminoval. Prvotní nesoulad tématu a jeho nevšedního uchopení ale není samočelný formalistní koncept. Dumontovi naopak umožňuje zintenzivnit vnímání zprofanovaných námětů či žánrů, které tím dostávají nové kontury. Zhruba tak by dala definovat ústřední režijní metoda francouzského autera, která v Janičče překonala i nejotrlejší očekávání.

Z filmu Janička|foto: Film Europe

Dumontovo pojetí národní legendy ostře kontrastuje s kanonickými obrazy francouzské světice z děl Roberta Bressona, Jacqua Rivetta či Luca Bessona. Středověké „dekorace“ Johančina dětství zpřítomňují malebné písečné duny, blankytně modré nebe, průzračná řeka Máza, strom, na němž se zjevují svatí, a stádo rytmicky bučících ovcí. Neopakovatelně potměšilý komentář těchto huňatých přežvýkavců je téměř jedinou reakcí na Johančiny pochyby o božím milosrdenství a své vyvolenosti vymanit Francii zpodrůčí Anglánů. Tedy pomineme-li ostře pronikavé úvahy rapujícího strýčka a teologickou disputaci s rozdvojenou jeptiškou, jejíž religiózní trans končí nespoutaným metlením.

Metlíme si s Igorrrem

V Janičce je divák znejistěn ve všech myslitelných rovinách. Harmonický základ v alexandrínu psaných žalmů Charlesa Peguyho přetavuje hudebník tvořící pod pseudonymem Igorrr do divoké skrumáže zvuků veskrze orignálního spektra od heavy metalu po rap. Přičemž metal jako extrémně maskulinní hudební styl tu tvoří základ projevu osmileté holčičky obracející se k bohu. Elektronizované modlitby pak Dumont v režimu kontaktního záznamu nechává přezpívat a zatančit neprofesionálními herci, povětšinou dětského věku. Jejich výstupy teatralizuje roztomilým křepčením volně přecházejícím k masivnímu zmítání v absurdních choreografiích Phillipa Decouflé, známého spoluprací s Cirque du Soleil nebo Davidem Bowiem. Rozkošně bizarní podupávání bosých nožek a neobratné pohyby debutujících perfomerů ukotvuje skrze smích a slzy spojení tance a zpěvu jako rituální podstaty religiózních projevů.

Z filmu Janička|foto: Film Europe

Víra jako Dumontovův leitmotiv nabývá v jeho tvorbě různých povah a funkcí, jak předeslal už režjní debut Život Ježíše (1997). V něm se Dumont pokusil obrodit humanismus křesťanství skrze příběh obyčejného člověka navenek nijak nespojeného s postavou Krista, jehož přízemní i vznešený život tvoří neklid, bolest, smutek, láska, radost i sex. Hadewijchina destruktivní láska k Bohu i rozverně hopsající a trýznivě pochybující Janička jsou jen pokračováním alternativního pohledu na vývoj civilizace, který někdejší učitel filosodie osvětluje v iracionální, a o to podnětnější podobě.

Happy endy v sobě mají hlubokou pravdu o vítězství života nad smrtí, říká Arnaud Desplechin

• Upravit
• Smazat

S francouzským režisérem Arnaudem Desplechinem o novém filmu Ismaelovy přízraky, který je právě teď v českých kinech.

Zážitek namísto rekonstrukce nebo dekonstrukce mýtu

Paradoxní žánrová směs totiž vyjevuje fyziologickou podstatu Dumontových filmů, kde je intelekt eliminován ve prospěch nazření fenoménu skrze základní emoce jako jsou vášeň, láska, žárlivost či nenávist. Vnímání rozvíjeného příběhu na fyziologické rovině následně vyžaduje o to intenzivnější úvahu o tom, co subverzivní přístup režiséra umožňuje sdělit. Ozvláštnění tématu v duchu Ejzenštejnových atrakcí ukazuje předmět v netradičním smyslovém a psychologickém poli a je jen na nás, jak toto nové pozadí rozkódujeme. Ucelený paralelní výklad osudu mučednice, kterou si nejdřív přisvojila církev, posléze francouzští nacionalisté, a která je výrazem horoucí oddanosti Bohu Dumont nabízet nehodlá. Jeho práce nespočívá v dekonstrukci ani rekonstrukci mýtu, ale v kladení otázek, které mohou posunout vhled do podstaty předeslaného příběhu. Zoufalé rozhodnutí pastýřky ovcí zachránit Francii je tak vposledku možná názornější v Dumontově extravagantním podání než v dramatizovaných verzích filmových klasiků.

Z filmu Janička|foto: Film Europe

Poslechněte si audiorecenzi filmu s následnou diskusí o Janičce a díle Bruna Dumonta!